Aktuální výročí: Pro toto datum nemáme v kalendáři výročí

Vyhledávání

O nás

Články

Kontakty

Novinky:

  • 19.10.10 - Doplněno hodnocení FB
  • 29.8.10 - Doplněn kalendář výročí
  • 5.7.10 - Celková změna koncepce stránek

Reklama

časopis

Přihlášení

Systémové zprávy



[CNW:Counter]
Kategorie: Bitvy

Dopadnout jako Kec u Jankova...

Historie
aneb pro tentokrát poněkud odlehčenější pohled na jednu z nejdůležitějších bitev třicetileté války - bitvu u Jankova.



"V únoru roku 1645 stojí Švédové u Kadaně a pak postupují západními Čechami, aby obchvátili císařskou armádu zimující u Prahy".
Císař Ferdinand III. Hodlal využít pomalého protivníkova postupu a podařilo se mu shromáždit pod vedením maršálka Hatzfelda všechny dostupné síly, včetně armády maršála Götze, odvolané z Uher, a pomocného bavorského sboru generála Wertha. Tím získala císařská armáda převahu nad nepřítelem a Hatzfeld se rozhoduje vsadit vše na jednu kartu – chce donutit Torstenssona k bitvě.

Obě vojska se poprvé potkávají 26. února u Horažďovic a dělí je pouze řeka Otava. Ani jedna strana však není schopna přepravovat se přes řeku před očima celé nepřátelské armády a tak dochází k manévrování silami, přičemž slabší švédská armáda se snaží odpoutat od protivníka a proniknout ke svým posádkám na Moravě.
Na první pohled měla císařská armáda vítězství v kapse ještě předtím, než se vůbec začalo s bojem.
Na první pohled vypadá jednoduše leccos.
Císařským hrálo všecko do noty. Například lepší znalost terénu.

Švédové se u nás nevyznali. A málokdo jim taky poradil. Švédsky uměl v okolí Horažďovic jenom málokdo (ono ani dneska to tam není lepší). Císařským se povedlo Švédy prostě předejít, předběhnout je. Když Torstensson (měl asi 15 000 mužů) dorazil 5. března roku 1645 k Jankovu (Jankov je městečko ve středních Čechách, jižně od Benešova, nějakých 13 kilometrů od Vlašimi, na potoce nesoucího jeho jméno), tak tady našel sešikovanou císařskou armádu. Byla na výšinách východně od Jankova, což byl dostatečně pádný důvod, že Švédové nemohli dál – pokud by dál chtěli, museli nutně svést bitvu. Císařský maršálek Hatzfeld měl však ve svém plánu ještě jeden bod – porazit Torstenssona. To nebylo nereálné, protože císařská armáda měla pěchotu stejně silnou, dokonce o málo početnější než Švédové, a jezdectvo, to bylo dokonce o polovinu silnější. Průzkumné oddíly se do sebe toho dne odpoledne lehce pustily, a Švédové okusili porážku.

(Začátek dobrý, všecko dobré? Nebo se to říká o konci?)

Navečer 5. března objížděl švédský maršál Lennart Torstensson pozice a zkoumal terén a postavení protivníka. Hatzfeldovo vojsko bylo rozloženo na dominantních výšinách nad Jankovem, levé křídlo kryly dvě skupiny rybníků a rozsáhlý les (dodnes se mu říká Hartmany). Rybníkům věnovali Švédové obzvláštní pozornost. Pokud byly dostatečně zamrzlé, mohly přes ně přesunout své síly do boku a týlu císařských. Pokud by ovšem jejich led nevydržel pochod tisíců lidí a koní, stal by se prostor mezi nimi pastí, v němž by Švédy zasahoval každý dělostřelecký náboj císařských. Osobní rekognoskace terénu přinesla Torstenssonovi příznivé zprávy, led se zdál být dostatečně silný pro smělý manévr a švédský vojevůdce tedy sešikoval vojsko k bitvě.

Císařští se k boji zni zdaleka nepřipravovali tak pečlivě jako Švédové. Byli spokojeni, že se jim podařilo nepřítele zaskočit, a žádnému průzkumu nevěnovali pozornost. Nač průzkum? Ráno je umlátíme! V pondělní ráno 6. března je však čekalo nemilé překvapení. Místo aby Švédové postupovali proti jejich čelu, jak se předpokládalo, přičemž by je děla pěkně rozstřílela nacimprcamrp, tak dělali něco úplně jiného. Přecházeli zamrzlé rybníky a obchvacovali císařský levý bok. Nepřítel byl velmi neukázněný, nedalo se na něj vůbec spolehnout. To muselo císařské maršálky velice zneklidnit. Jan Götz, velitel levého křídla, dočista zpanikařil. Rozhodl se projet lesem a prudkým útokem jezdectva rozbít pochodující švédskou pěchotu. Jeho devět kyrysnických pluků se dalo do cvalu, vjelo do hustého lesa a beznadějně zde uvízlo (jezdeckému pluku se jezdí hustým lesem nevalně). Ovšem mezitím další tah na šachovnici: bavorský generál Werth (to byl císařský spojenec) pochopil, že tím zrádným lesem neprojde, rozhodl se jej obejít, aby se ocitl přímo proti pravému křídlu nastupující švédské armády. Ta měla muškety nabité, a ty muškety a ještě jiné horké zbraně kosily nemilosrdně císařské i bavorské vojáky po desítkách, což působilo ohromný zmatek. Švédská pěchota vnikla do lesa a obrátila císařské kyrysníky na útěk. V tom boji zahynul i sám císařský maršálek Jan Götz. Habsburský vojevůdce a válečný teoretik kníže Montecuccoli vyvodil z porážky u Jankova tuto zkušenost:

„Není možno zabývati se kořistěním, dokud nepřítel není úplně poražen!“

Maršálek Jan Götz byl pohřben v pražských Emauzích, a spočíval tam v poklidu až do doby, než o něj přišel při leteckém náletu v únoru roku 1945. Na jeho náhrobním kameni bylo uvedeno, že zde práchniví pan Jan Götz, císařský komorník, válečný rada a polní maršálek, který (udatně bojuje na věc Boží a císařovu proti nepřátelům země České Švédům ve veliké bitvě mezi Táborem a Jankovem) dnem 5. března 1645 roku zabit byl.
Götz přišel u Jankova o všechno. Jenom jméno zachoval, v souvislosti arciť trpké. Porážka a smrt tolika mužů navlečených nakvap do bílých kabátů (mezi nimi i hodně Čechů) způsobila ve veřejnosti zlou krev. Jméno generála Götze (oni mu Češi říkali Kec) vešlo tou bitvou do trvalého spojení. V povědomí lidí žilo celá staletí – jako vzpomínka na vojevůdce smutné postavy, proslaveného jen jednou na poli válečném, a to porážkou a smrtí. Dopadnout… pochodit… nebo vyhrát jako Kec u Jankova, to dodnes znamená velmi krušný a neslavný, neblahý, potupný a smutný konec.

Podle kapitoly Jankov v knize Slavné bitvy naší historie od Jiřího Fidlera

print Formát pro tisk