Aktuální výročí: 23. října – 2. listopadu 1642 – Druhá bitva u Breitenfeldu. Mezi císařským vojskem pod vedením vévody Leopolda Wilhelma spolu s Piccolominim, a vítěznými Švédy pod Lennartem Torstensonem
Vyhledávání
O nás
Články
Historie:
Současnost:
Kontakty
Novinky:
- 19.10.10 - Doplněno hodnocení FB
- 29.8.10 - Doplněn kalendář výročí
- 5.7.10 - Celková změna koncepce stránek
Reklama
Přihlášení
Systémové zprávy
Mušketýr v prachu vyválený - část III. (závěr)
Lev severu přichází
Roku 1611 se stal švédským králem Gustav II. Adolf, který vybudoval novou armádu na zcela nových základech. Gustav II. Adolf dával přednost palebné síle a prudkému náporu jezdectva. Zakázal dosud platnou, a nepříliš úspěšnou praxi útoku jezdectva formou tzv. karakoly, a zavedl prudký útok palašem či mečem napřaženým před tělem. Pro pěchotu vyvinul zcela novátorskou taktiku tzv. "švédských brigád". Švédské pluky byly tvořeny ze dvou třetin mušketýrů oproti pikenýrům, a některé byly celé mušketýrské. Doplňování stavů armády bylo pozměněno. Dobrovolné verbování bylo v některých oblastech Švédska nahrazeno povinnými odvody - základy pozdějších systémů branných hotovostí. Zvýšená rychlost palby modernizovanými mušketami umožnila uspořádat mušketýry do pouhých šesti řad, a zmenšená hloubka šiku umožnila plně využít palebného potenciálu ručních zbraní. V případě potřeby umožňovalo jednoduše proveditelné tzv. zdvojení řad (poslední tři řady postoupí do mezer mezi první řady, a vytvoří se tak hustý trojřad) střelbu tzv. "švédskou salvou". Dělostřelectvo švédské armády bylo též reorganizováno, a do výzbroje byla mj. zavedena zdokonalená lehká děla, která umožňovala pohyb zároveň s jednotkou, kterou mohla účinnou palbou podporovat. | ||
Armáda nového typu
Pikenýři, jako již čistě obranný prvek byli ze sestav pro nepraktičnost vypouštěni, a po vynálezu bajonetu (okolo roku 1640) zanikli jako druh vojska zcela. |
Snižování počtu řad střelců při současném rozšiřování formace od zhruba třiceti v Tercii, přes deset řad v nizozemském půlpluku a šest řad při švédských inovacích je trendem, který dospěl až do nasazení tzv. lineární taktiky (tedy rozmístění vojáků do třech, nebo i jen dvou řad), která přetrvala v podstatě až do první světové války.
Zastavení třetí: posledních dvě stě kroků středověku
30. července 1656 -Varšava (na motivy deníku Ericha Dahlberga)
Již příliš dlouho jsme ve válce, a dnes je den další bitvy. Proti nám, vojákům švédské koruny stojí hlavní úderná síla polské armády. Husaři, výkvět polské šlechty, elita elit, tedy alespoň podle jejich mínění. Narozdíl od nás stále ještě spoléhají na individuální schopnosti, odvahu a štěstí. Pohrdají zbytečnostmi, jako jsou palné zbraně, vojenský dril, a jiné, nepotřebné novoty. Bojovali tak stovky let, a úspěšně, tak proč zažité zvyky měnit.
Jsou hrdí, odvážní, nezkrotní a... krásní. Vlající pestré chocholy na jejich přilbách, jakási křídla připevněná za jezdcovými zády, která při jízdě vydávají třepotavý zvuk, blyštivé pancíře, pokryté drahými látkami, nebo vzácnými kožešinami... Je to nádherný pohled, z kterého až oči přecházejí.
Jsou přesvědčeni, že prostě musí zvítězit, stejně snadno zvítězit, jako skoro vždy v minulosti...
Jejich hrdost podpořená nezměrnými litry vína a kořalky vypitými předchozí den nepřipouští jinou možnost, než další slavné vítězství.
Možná, že se krutě mýlí, možná nás roznesou na kopytech jejich překrásných koní.
Nás, prosté pěšáky v soukenných uniformách rozedraných dlouhými taženími. Šedivou masu, spoléhající na přesný dril a sounáležitost. Hodinový stroj, který s přesností sobě vlastní funguje každým svým kolečkem - vojákem na správném místě, ve správnou chvíli. Snad se dnes toto soukolí nezadrhne.
Samozřejmě odvaha a sebedůvěra nechybí ani naší straně, vždyť někteří z nás už bojovali pod velením Gustava Adolfa, švédského krále - lva severu blahé paměti. Ale je to sebedůvěra zcela jiná.
Čekáme seřazeni na vytyčených pozicích. Čas od času některý z Poláků osamoceně vyrazí proti nám, ale vždy včas stáčí koně zpět, vědom si nemožnosti úspěchu takové osamocené akce. Ale s postupem času jsou tyto zbrklé nájezdy čím dál tím častější, a nebude to trvat dlouho, a …
Už… teď se to stalo. Několik netrpělivých šlechticů, lačnících po krvi dokázalo strhnout celou polskou stranu a už se na nás řítí propletený příval lidí a koní, dunící a zářící v celé nádheře…
Jsou asi na tři sta kroků od nás, a naši dělostřelci pálí první salvu kartáčovými střelami, která v řadách jezdců vykusuje široké ulice, čerstvě vydlážděné zmrzačenými zvířaty a krvácejícímu husary. Země se otřásá, a bojiště začíná zahalovat šedivá mlha ze spáleného střelného prachu.
Ne, není to jako výstřel koulí proti pěchotě. Koulí která se, než definitivně skončí svoji smrtící dráhu, stihne několikrát odrazit od země, aby cestou smetla a zpřerážela vše co jí stojí v cestě. Kartáčové střely proti jezdectvu jsou plátěné pytlíky naplněné olověnými koulemi do mušket. Plátno se po výstřelu roztrhne, a projektily vymrštěné obrovskou silou na všechny strany zcela jistě zasahují cíl. Ne, není třeba zabít koně i jezdce, postačuje zastavit, či srazit jich na zem co nejvíc. Jak zadní řady zakopávají o ležící řady přední vyvolává to další zranění a zmatek. A to může nepřítele zastavit, a obrátit na útěk.
Protistrana, na okamžik rozdrobená se ale zase sceluje, a přechází v klus.
Naši dělostřelci zuřivě ládují kanóny další náloží olověné smrti, ale všichni víme, že pokud se husaři nezastaví, či neobrátí zpět, tak již další čelní salvu nemají šanci zvládnout. Pokud se ale protivník zastaví či rozdrobí, druhá dělostřelecká salva, vypálená mu do boku či do zad jej definitivně rozloží.
Teď je to na nás, mušketýrech. Dříve nás v poslední chvíli chránili pikenýři, za které jsme mohli po výstřelu utéci, a kteří svými píkami dokázali jezdectvo zastavit, nebo alespoň rozdrobit, ale dnes už na sílu mušket naši velitelé plně spoléhají.
Dvě stě kroků… Koně přecházejí do cvalu. První řada regimentu před námi zakleká, druhá se naklání nad první a třetí řada se ve stoje vtěsná do mezery mezi první a druhou řadou…
Sto padesát kroků… Střílet!!! Salva z mušket naráží do prsou protivníků, a jejich první řady se hroutí ale další řady se přes ně přelévají a řítí se dál. První regiment se spěšně otáčí a mezerami v naší jednotce prochází za nás, aby se případně pokusil zachytit nápor, pokud bychom my, veteráni na svém místě snad selhali…
Srdce mi buší až v krku, ale přesto vím, že nesmíme zpanikařit, a musíme vydržet s výstřelem až na poslední chvíli. Jedině to je možnost, jak protivníka definitivně zastavit. Na dvacet kroků koule z muškety prorazí spolehlivě jakýkoli pancíř. Na dvacet kroků, nesmí to být dál. Chce to ovšem obrovskou odvahu, zkušenost a vůli vytrvat. Proto jsme také, jako regiment složený z nejzkušenějších veteránů, kteří tohle vědí a jsou schopni provést nasazeni na tomto místě… Teď už ale není na strach čas ani místo.
Šedesát kroků… K salvě připravit… Zaklekávám, bleskově ofukuji žhnoucí doutnák, a otevírám pánvičku… Teď už detailně rozeznávám přezky na uzdách koní, vidím bělmo očí zuřivých husarů, kterých proti nám jede už asi jen necelá polovina, ale i tato část zběsile mávající šavlemi nad hlavou, nebo kopími s praporky hrozivě vytrčenými vpřed dokáže naše řady prorazit. Pokud překoná nevelkou strouhu, za kterou stojíme… pokud překoná nás…
Třicet kroků… Střílet!!! Naše doutnáky se noří do černých lázní v pánvičkách mušket, záblesk, rána, mušketa mne kopne do ramene jako jankovitý kůň… přes oblak dýmu není nic vidět… Odhazuji mušketu, teď už použitelnou možná jen jako kyj před sebe a tasím meč s širokou čepelí, a automaticky se srážíme s kamarády rameno na rameno v očekávání nárazu.
Nárazu, který nepřijde. Alespoň ne u nás. Salva na poslední chvíli, bezchybně provedená, má zničující účinek. Snad každá z vypálených kulí nalezla svůj cíl. Tolik koní, tolik krásných koní se válí na zemi v krvi, na zemi pokryté krví jejich pánů v honosných zbrojích. Středověk právě skončil i tady.
Vpřed!!! Vyrážíme vpřed a dobíjíme meči, dýkami a pažbami mušket husary, kteří mají chuť či vůli ještě bojovat. Na každého který povstane se zbraní v ruce se vrhne pět nebo šest pěšáků kteří jej bez milosti utlučou. Není to pěkný pohled, a není to rytířský souboj. Ale o to nejde. Nechceme být hrdí za každou cenu, chceme přežít. Jsme jen prostí vojáci, kolečko v hodinovém soukolí války.
Dokonáno jest.
Co zbylo z hrdé polské jízdy… Nic, pranic, snad možná jen ta její pověst.
Dokonale seřízený válečný stroj poslal rytířskou individualitu navěky do minulosti.
Ačkoli se způsob vedení řádných bitev, náhodných střetů, obléhání i života v leženích za zmiňovaných zhruba stopadesát let měnil, pro mušketýra to mnoho neznamenalo. Stále musel střílet a bojovat bok po boku se svými druhy, hloubit okopy,překonávat opevnění a snášet útrapy života v poli.
Autor:  Roman UrbaniVydáno: 26.12.2008 20:09 Přečteno: 12098x Hodnocení: 1 (hodnoceno 18x) |
Související články: Mušketýr v prachu vyválený - úvod Mušketýr v prachu vyválený - část I. Mušketýr v prachu vyválený - část II. Ilustrace: Cyril "Celer" Gaja - 2008 |
Formát pro tiskCopyright © 2000-2011 : Pravidla využívání zdrojů z těchto stránek
Komentáře
The usual way for cavalry to fight was the "caracolle" The horse rider had two wheellock pistols that they fired at about 10 m at the enemy and then turned and rode back to reload and then repeat the manouver. It reminded some of a carousel.
The swedes, lacking funds for equpping all cavalry with pistols had to come up with a new tactic. The head on charge. Only the first two rows of horse riders had pistols wich they fired at close range and the rest had blades in their hands.
Many of Gustavus Adolphus brilliant new tactics was a simply a way to use the troops the best way when the army was short of money.