Probíhající revoluce v Nizozemí a válka se Španělskem se staly kolébkou jednoho z významných posunů v evropské válečné praxi. Jedinečnou roli zde sehrály reformy Mořice Oranžského.
Mořic Nassavský, Princ Oranžský (1567-1625) |
Roku 1587 se stal Mořic Oranžský generálem, když v této funkci vystřídal Roberta Dudleye, hraběte z Leicesteru.[1] Mořic studoval historii vojenství a inspiroval se četbou antických děl. A na základě těchto znalostí se snažil reformovat nizozemskou armádu do té doby postavenou na podobném principu, jako byla armáda španělská. Nejprve se soustředil na dobývání měst a dosáhl mnoha úspěchů např. při dobytí Bredy roku 1590, či Steenwijku roku 1592. Přes nepopiratelné úspěchy během obléhání bylo Mořicovi jasné, že pokud má opravdu revoluce zvítězit, a on má porazit španělskou armádu, musí tomu tak být v polní bitvě. Na tu však musel nejdříve svoji armádu připravit.
Hlavní inspiraci pro své reformy Mořic čerpal v díle Claudia Aeliana Tactica, a v knize Tactica Lva VI císaře Byzantského, spolu s Historií Tita Livia, a Zápisky o válce galské Julia Césara. Právě taktika římského vojska s jeho triplex acies - třemi navzájem se podporujícími liniemi pěchoty, se stala předlohou pro jeho vlastní taktické reformy. Jádro samotných reforem leželo na zavedení menších taktických jednotek tzv. divisionů či batalionů (můžeme se setkat i s pojmem bataglie). Tyto menší jednotky o počtu 500 mužů měly vždy stát v bitevní sestavě ve své blízkosti při obraně i útoku, a v několika po sobě jdoucích liniích podporovat jedna druhou (viz kapitola obecné charakteristiky pěchoty). Ve svém díle tuto praxi popsal Henry Hexham, když říká:
Římské řazení Triple acies – Sieur du Praissac: Discours Militaires, Paris, 1612 |
Všechny nové reformy Mořice Oranžského byly poprvé použity v bitvě u Nieuwportu 2. července 1600. Bylo tady poprvé aplikováno nejen rozřazení vojska do více linií, ale také byly na straně Nizozemců použity menší a obratnější jednotky, namísto starých velkých pěchotních čtverců. Důležitou roli sice v této bitvě hrál i terén, ten byl ale využit lépe právě menšími oddíly, než velkými tvary. Armáda Mořice Oranžského i přes utrpěné ztráty dokázala zlomit do té doby prakticky neporazitelnou španělskou polní armádu. V samotném tažení se toto vítězství však téměř neprojevilo, protože s vyčerpanou armádou již nešlo přístav Dunkirk dobýt. Celé tažení tak vyšlo na prázdno. Tato bitva byla přesto ukázkou souhry jednotlivých částí nizozemské armády a rovněž spolupráce mezi jejími složkami - pěchotou a jezdectvem. Zpráva o bitvě se roznesla po celé Evropě a brzy na to se začaly šířit i principy Mořicových reforem.
Manuál popisující nizozemské řazení – dílo Henryho Hexhama |
Organizace pěších jednotek se od doby bitvy u Nieuwportu, až do 30. let 17. století prakticky neměnila. Dokládá to i nákres regimentu na pochodu, zachovaný v Hexhamově díle. Hojně se také některé principy Mořicových reforem začaly uplatňovat v císařské armádě, zejména po porážce vojska generála Tillyho v bitvě u Brietenfeldu. Poté se jimi inspiruje hlavně Albrecht z Valdštejna, který zavádí do konzervativní habsburské armády mnoho nových prvků.[5]
Kompanie tvořila základ pro organizaci nizozemské armády, a byla také základní platformou pro výcvik vojáků. Právě na úrovni kompanie probíhalo jak cvičení se zbraněmi, tak cvičení v základních manévrech, které musel každý voják ovládat. V drtivé většině dobových vojenských manuálů je tak prakticky vše ukázáno právě na příkladu kompanií.
Kompanie byly v nizozemské armádě sestavovány s volnější organizací, než tomu bylo později u švédských kompanií. Počet vojáků v kompaniích nebyl přesně stanoven a stávalo se tak, že kompanie mohla mít 80, 100 ale také až 250 vojáků.[6] V nizozemské organizaci vystupovaly v rámci jednoho regimentu i nestejně silné kompanie, kdy například plukovníkova kompanie měla 200 mužů, zatímco ostatní kompanie v pluku měly mužů 80. Závazný byl v především poměr mezi jednotlivými pěchotními složkami, tedy střelci a pikenýry, který byl zhruba 1:1 ( mušketýři ku pikenýrům), ale celkem mohlo být v kompanii i 65% střelců. Následně se pak upravil i počet poddůstojníků.[7]
Velení v kumpanii obstarával Captaine (kapitán)
The Captaine - kapitán
The Lieutenant - poručík
The Ensigne - praporečník
Sariants - na každou kompanii připadají dva seržanti, hlavně oni vedou palbu mušketýrů a střelců z caliverů v bitvě.
Corporals - v kompanii se vyskytují tři desátníci, každý velí jedné ze tří části kompanie, tedy dva pro každé střelecké křídlo a jeden velící pikenýrskému středu.
Drummes - ke kompanii náleží i dva bubeníci. Jejich funkce není jen podpůrná, tedy udávání rytmu pochodu, signalizace útoku, obrany, shromáždění apod. ale bývají často posly pro zprávy mezi kapitánem a vyššími důstojníky.
Mezi nebojovými funkcemi jsou zde například: Clarke - úředník kompanie, Chirurgian - vojenský lékař, Provost - Profous starající se o udržení pořádku v kompanii, a řešící drobné zločiny a přečiny proti vojenskému řádu. V kompanii také slouží tři důstojničtí sluhové, tedy po jednom pro kapitána, pro poručíka a pro praporečníka kompanie. Celkem v kompanii slouží 45 pikenýrů, 30 mušketýrů a 44 střelců z caliveru, což dohromady činí 135 mužů. V poznámce Hexham uvádí, že za jeho doby se již caliver ve výzbroji nevyskytoval.[8]
Střelba po řadách – Hexham, H.: The three parts of the principles of the Art Military, London, 1637 |
Nizozemský systém střelby spočíval ve střelbě po řadách. Celý mušketýrský division, či jeho poloviny byly rozděleny do menších útvarů, které byly sestaveny z 30 až 70 mušketýrů rozdělených do jednotlivých zástupů. Mezi těmito útvary byla vzdálenost 6 stop.
Hromadná střelba se pak odehrávala následovně. Jedna řada mušketýrů, tedy mezi 3 až 7 mušketýry, společně nabíjela až do fáze, kdy bylo nutné založit doutnák - povel "Připravit" .Doutnák mušketýři založí ve chvíli, kdy je před nimi jediná řada. Ve chvíli, kdy se před nimi udělá místo postoupí na úroveň seržanta, který vytyčuje palebnou linii a postupně se posunuje vpřed. Seržant velí "Zamířit" a "Střílet". Po výstřelu celá řada udělá vpravo v bok, a postupně za sebou odejdou vzad a zde se zařadí do původní řady, avšak střelci se nedostanou na své původní místo. To však z hlediska organizace nevadí, protože stabilní velitelskou pozici má seržant, který stojí mimo celý útvar a pohybuje se samostatně. Také je nutné dodat, že tímto způsobem se po dvou ranách střelec dostane na své původní místo, na kterém zahájil bitvu.
Henry Hexham do svého díla zařadil kompletní nákres regimentu na pochodu, včetně všech důstojníků a jejich míst. Jedná se o anglický regiment během tažení v Brabantsku z roku 1635[10], je však kompletně vycvičen v nizozemské taktice a pěchotních formacích, a proto je možno na jeho příkladě vysvětlit některé znaky organizace nizozemského pěšího regimentu. Kromě tohoto nákresu pak v jeho díle lze nalézt i mnoho dalších schémat, které blíže celou nizozemskou taktiku vysvětlují.
Regiment sloužil i zde jako čistě administrativní jednotka o ideální síle 800 - 1000 mužů krom důstojníků, a v ideálním případě mohl sestavit taktickou formaci sestávající z 2 divisionů, někdy zvaných i battaglie. Henry Hexham doslova uvádí spojení Regiment Em Battailed.[11] Každý takový division či battaglia se pak skládá ze 4-5 kompanií. Jeden division by v ideální podobě měl mít 500 mužů, mezi nimiž je 250 mušketýrů a 250 pikenýrů. Anglický regiment, pokud ho tedy máme takto rozdělit, se skládá dle Hexhama z 12 kompanií a jak můžeme vidět, je regiment složen ze 760 mužů rozdělených do dvou divisionů, po 200 mušketýrech a 180 pikenýrech.
Rozestavení divisionů - Hexham, H.: The three parts of the principles of the Art Military, London, 1637 |
Mořic Oranžský před Vorstenbergem - klasicky uspořádané brigády do kosočtverců – Hexham, H.: The three parts of the principles of the Art Military, London, 1637 |
Seřazení pěchoty do klínu - Hexham, H.: The three parts of the principles of the Art Military, London, 1637 |
Ať už byla brigáda postavená v jakémkoliv z dříve uvedených tvarů, základní účel a princip jejího nasazení v boji se neměnil. Používání menších, obratnějších útvarů v několika liniích za sebou mělo absorbovat útočnou sílu, kterou představovala španělská tercie.[15] V praxi fungoval tento celek tak, že i když první dva útvary budou pod silným tlakem ze strany nepřítele, mohou se mezerou kdykoli stáhnout (500 mužů celý manévr vykoná poměrně rychle), a tak bude muset tercie již během útoku čelit novým čerstvým silám. Kdyby je překonala, stále je zde ještě třetí záložní linie. Tak dlouhý a stále soustředěný útok měl být teoreticky nemožný. Během stále trvajícího útoku, při kterém se nepřítel pokouší probít nejméně dvě linie brigády, dochází k velkému vyčerpání vojáků. Ti jsou pod neustálým psychickým i fyzickým tlakem (střelba nepřítele, vlastní fyzické schopnosti, tlak celého útvaru sunoucího se vpřed), a i pro zkušené veterány představuje obrovskou zátěž. Stále byl však tento útok masou používán i proti nizozemské brigádě, byť i sestavené jinou armádou než nizozemskou. Ne vždy totiž byli muži stojící v brigádě dobře vycvičeni a v takové kondici, aby se jim podařilo zastavit útok například motivovanějšího a lépe vybaveného soupeře, jak tomu nasvědčuje například bitva u Breitenfeldu.
Jezdectvo v bitvě u Tournhout – Sir Francis Vere: Commentaries, London, 1657 |
Caracola – obrázek z E. Wagner: Třicetiletá Válka 1618-1648, Aventinumu, 2005 |
Proložené bataliony jezdectva a pěchoty - Sieur du Praissac: Discours Militaires, Paris, 1612 |
Nizozemské reformy nastartovaly nový pohled na taktiku, a prakticky znamenaly nový způsob válčení, kdy se už nadobro opustilo středověké vedení boje. Ohlas vítězství u Nieuportu umožnil značné rozšíření nizozemského stylu a na čas se tento styl stal velkou módou. A to i snad díky nastupujícímu vlivu tištěných medií, kdy manuály Jacoba de Gheyn byly vydány v několika jazycích, a vzniklo spoustu dalších manuálů, jak vést vojsko dle nizozemského vzoru. Nizozemské řazení se stalo dobrým základem pro švédské, a později německé šikování a postupné převládnutí liniového principu válčení.
[1] Van Der Horst, H.: Dějiny Nizozemska. Praha 2005.
[2] Tento počet jest takto sešikován tvoří obratné těleso, to které nejlépe je možné přivést do boje, a dvě spojená blízko jedna s druhým, se může nejlépe vzájemně podporovat a ulehčit jedna druhému, lépe než vaše velké Falangy, které jsou neovladatelná tělesa, zkušenost kterážto byla viděna v bitvě u Nieuportu: jednou zlomeny, a obráceny na útěk, mohou být jen stěží znovu shromážděny, a nemohou přivést tolik mužů do boje, jako to dokáží menší tělesa. viz. Hexham, H.:The three parts of the principles of the Art Military. Second Part. Londýn 1637 s. 17-18.
[3] Polišenský, J.: Nizozemská politika a Bílá hora. Praha 1958. s127.
[4] Guthrie, W.: The Battles of Thirty Years War. From White Mountain to Nordlingen, 1618 - 1635. Westport 2002 53-70.
[5] Brzezinski, R.: Lützen 1632. The climax of the Thirty Years War. Oxford 2001 s.23-25.
[6] Hexham, H.: The three parts of the principles of the Art Military. Apendix. Londýn 1637 s. 9.
[7] Guthrie, W.: The Battles of Thirty Years War. From White Mountain to Nordlingen, 1618 - 1635. Westport 2002 s.9.
[8] Hexham, H.: The three parts of the principles of the Art Military. Apendix. Londýn 1637 s. 19.
[9] Bas, K. editor: Jacob de Gheyn - The exercise of Armes.New York 1999 s. V.-XVI.
[10] Hexham, H.: The three parts of the principles of the Art Military. First Part. Londýn 1637 s. 54.
[11] Hexham, H.: The three parts of the principles of the Art Military. Second Part. Londýn 1637 s. 17.
[12] Hexham, H.: The three parts of the principles of the Art Military. Second Part. Londýn 1637 s. 17.
[13] Hexham, H.: The three parts of the principles of the Art Military. Apendix. Londýn 1637 s. H-I viz. obrázek 9.
[14] Guthrie, W.: The Battles of Thirty Years War. From White Mountain to Nordlingen, 1618 - 1635. Westport 2002 s.26.
[15] Španělská tercie byla taktický útvar složený většinou z několika regimentů. Obvykle měla tercie 1500-3000 mužů a byla používaná španělskými a habsburskými armádami již od 30. let 16. století. Její hlavní síla spočívala v útoku obrovské masy pikenýrů až v 60 řadách podporovaných ne tak významnou střelbou mušketýrů a arkebuzírů z tzv. mangas. Jako taktický útvar dominovala na bojištích až do příchodu armád reformovaných podle Mořice Oranžského, respektive Gustava Adolfa II.
[16] Jezdectvo bylo běžně rozmístěno tak, že jedna jeho polovina byla po pravé, a druhá polovina po levé straně pěších divisionů a batalionů
[17]Tuto taktiku popisuje H.Hexham jako umístění batalionů jezdectva prokládaně mezi bataliony pěší, s dostatečnými rozestupy mezi nimi tak, jak okolnosti vyžadují. Jestliže je nepřátelské jezdectvo umístěno mezi bataliony pěších, pak je nezbytné, aby druhá strana následovala stejné rozmístění, tak aby se jezdectvo setkalo s jezdectvem, a zabránilo tak vlomení se do pěších divisionů.
Autor: ![]() Vydáno: 21.8.2010 22:17 Přečteno: 6410x Hodnocení: 1 (hodnoceno 11x) |
Autoři: Tomáš "Piškot" Koch, Tomáš "Vechio" Andrlík |
Komentáře
Nebyly přidány žádné komentáře.