Vyhledávání

O nás

Články

Kontakty

Novinky:

Reklama

Přihlášení

Systémové zprávy

Nizozemská armáda a reformy Mořice Oranžského

Probíhající revoluce v Nizozemí a válka se Španělskem se staly kolébkou jednoho z významných posunů v evropské válečné praxi. Jedinečnou roli zde sehrály reformy Mořice Oranžského.

Mořic Nassavský, Princ Oranžský (1567-1625)

Roku 1587 se stal Mořic Oranžský generálem, když v této funkci vystřídal Roberta Dudleye, hraběte z Leicesteru.[1] Mořic studoval historii vojenství a inspiroval se četbou antických děl. A na základě těchto znalostí se snažil reformovat nizozemskou armádu do té doby postavenou na podobném principu, jako byla armáda španělská. Nejprve se soustředil na dobývání měst a dosáhl mnoha úspěchů např. při dobytí Bredy roku 1590, či Steenwijku roku 1592. Přes nepopiratelné úspěchy během obléhání bylo Mořicovi jasné, že pokud má opravdu revoluce zvítězit, a on má porazit španělskou armádu, musí tomu tak být v polní bitvě. Na tu však musel nejdříve svoji armádu připravit.

Hlavní inspiraci pro své reformy Mořic čerpal v díle Claudia Aeliana Tactica, a v knize Tactica Lva VI císaře Byzantského, spolu s Historií Tita Livia, a Zápisky o válce galské Julia Césara. Právě taktika římského vojska s jeho triplex acies - třemi navzájem se podporujícími liniemi pěchoty, se stala předlohou pro jeho vlastní taktické reformy. Jádro samotných reforem leželo na zavedení menších taktických jednotek tzv. divisionů či batalionů (můžeme se setkat i s pojmem bataglie). Tyto menší jednotky o počtu 500 mužů měly vždy stát v bitevní sestavě ve své blízkosti při obraně i útoku, a v několika po sobě jdoucích liniích podporovat jedna druhou (viz kapitola obecné charakteristiky pěchoty). Ve svém díle tuto praxi popsal Henry Hexham, když říká:

Římské řazení Triple acies – Sieur du Praissac: Discours Militaires, Paris, 1612

"This number being so embattailled makes an Agile bodie, and the best to be brought to fight, and two of them being joined neere one an other, can best second, and relieve each other, better then your great Phalanges, which are unwieldy bodies, the experience whereof was seene in the Battell of Nieuport : for being once broken, and routed, they can be hardly be reallyed againe, and cannot bring so many men to fight, as the Lesser Bodies doe." [2]

Všechny nové reformy Mořice Oranžského byly poprvé použity v bitvě u Nieuwportu 2. července 1600. Bylo tady poprvé aplikováno nejen rozřazení vojska do více linií, ale také byly na straně Nizozemců použity menší a obratnější jednotky, namísto starých velkých pěchotních čtverců. Důležitou roli sice v této bitvě hrál i terén, ten byl ale využit lépe právě menšími oddíly, než velkými tvary. Armáda Mořice Oranžského i přes utrpěné ztráty dokázala zlomit do té doby prakticky neporazitelnou španělskou polní armádu. V samotném tažení se toto vítězství však téměř neprojevilo, protože s vyčerpanou armádou již nešlo přístav Dunkirk dobýt. Celé tažení tak vyšlo na prázdno. Tato bitva byla přesto ukázkou souhry jednotlivých částí nizozemské armády a rovněž spolupráce mezi jejími složkami - pěchotou a jezdectvem. Zpráva o bitvě se roznesla po celé Evropě a brzy na to se začaly šířit i principy Mořicových reforem.

Manuál popisující nizozemské řazení – dílo Henryho Hexhama

Nizozemské reformy se posléze v prvních dvou desetiletích 17. století rozšířily prakticky do celé Evropy. Podílel se na tom zejména Johan Jacobi von Wallhausen se svým dílem Krieg zu Fuss, a Henry Hexham s dílem The Principles of the Art military. Zatímco Wallhausenovo dílo si našlo cestu po celé říši, do Dánska a Čech, Hexham přenesl nové poznatky do Anglie, kde bylo mimořádně vstřícně přijato. Do českého prostředí se Mořicovy reformy přenesly také díky Fridrichu Falckému, který byl Mořicovým příbuzným.[3] Stavovské vojsko pod velením knížete Anhalta dokonce použilo nizozemskou taktiku v bitvě na Bílé hoře. Zde však došlo ke katastrofickému selhání díky tomu, že si stavovské vojsko principy této taktiky dostatečně neosvojilo. Využilo sice třech zdánlivě se navzájem podporujících linií, ve skutečnosti však byla celá bitevní formace roztažena do obrovské šířky, a jednotlivé útvary mezi sebou měly nepravidelné a široké mezery, takže jeden útvar nemohl podporovat druhý, což je klíč ke správnému použití nizozemské taktiky. Tímto rozestavěním do dlouhé linie se stavové vydali na milost koncentrovanému útoku masy císařských oddílů.[4]

Organizace pěších jednotek se od doby bitvy u Nieuwportu, až do 30. let 17. století prakticky neměnila. Dokládá to i nákres regimentu na pochodu, zachovaný v Hexhamově díle. Hojně se také některé principy Mořicových reforem začaly uplatňovat v císařské armádě, zejména po porážce vojska generála Tillyho v bitvě u Brietenfeldu. Poté se jimi inspiruje hlavně Albrecht z Valdštejna, který zavádí do konzervativní habsburské armády mnoho nových prvků.[5]

Organizace kompanie

Kompanie tvořila základ pro organizaci nizozemské armády, a byla také základní platformou pro výcvik vojáků. Právě na úrovni kompanie probíhalo jak cvičení se zbraněmi, tak cvičení v základních manévrech, které musel každý voják ovládat. V drtivé většině dobových vojenských manuálů je tak prakticky vše ukázáno právě na příkladu kompanií.

Kompanie byly v nizozemské armádě sestavovány s volnější organizací, než tomu bylo později u švédských kompanií. Počet vojáků v kompaniích nebyl přesně stanoven a stávalo se tak, že kompanie mohla mít 80, 100 ale také až 250 vojáků.[6] V nizozemské organizaci vystupovaly v rámci jednoho regimentu i nestejně silné kompanie, kdy například plukovníkova kompanie měla 200 mužů, zatímco ostatní kompanie v pluku měly mužů 80. Závazný byl v především poměr mezi jednotlivými pěchotními složkami, tedy střelci a pikenýry, který byl zhruba 1:1 ( mušketýři ku pikenýrům), ale celkem mohlo být v kompanii i 65% střelců. Následně se pak upravil i počet poddůstojníků.[7]

Velení v kumpanii obstarával Captaine (kapitán)

The Captaine - kapitán

The Lieutenant - poručík

The Ensigne - praporečník

Sariants - na každou kompanii připadají dva seržanti, hlavně oni vedou palbu mušketýrů a střelců z caliverů v bitvě.

Corporals - v kompanii se vyskytují tři desátníci, každý velí jedné ze tří části kompanie, tedy dva pro každé střelecké křídlo a jeden velící pikenýrskému středu.

Drummes - ke kompanii náleží i dva bubeníci. Jejich funkce není jen podpůrná, tedy udávání rytmu pochodu, signalizace útoku, obrany, shromáždění apod. ale bývají často posly pro zprávy mezi kapitánem a vyššími důstojníky.

Mezi nebojovými funkcemi jsou zde například: Clarke - úředník kompanie, Chirurgian - vojenský lékař, Provost - Profous starající se o udržení pořádku v kompanii, a řešící drobné zločiny a přečiny proti vojenskému řádu. V kompanii také slouží tři důstojničtí sluhové, tedy po jednom pro kapitána, pro poručíka a pro praporečníka kompanie. Celkem v kompanii slouží 45 pikenýrů, 30 mušketýrů a 44 střelců z caliveru, což dohromady činí 135 mužů. V poznámce Hexham uvádí, že za jeho doby se již caliver ve výzbroji nevyskytoval.[8]

Systém střelby

Střelba po řadách – Hexham, H.: The three parts of the principles of the Art Military, London, 1637

Nizozemský střelecký dril byl prvním skutečně popsaným a rozkresleným střeleckým drilem. Zásluhu na tom měl Jan VII. z Nassau, bratranec Mořice Oranžského, který samotný dril s největší pravděpodobností sestavil již počátkem 17. století, a Jacob de Gheyn, který mu vtisknul jedinečnou podobu a kompletní dílo pak otisknul roku 1607 v Haagu. Tento první manuál pro výcvik střelby měl usnadnit výcvik mladým vojákům. Obsahuje kompletní nabíjecí sekvenci pohybů pro střelce z caliveru, mušketýra a pikenýra. Každá pozice je opatřena jak povelem, tak popisem polohy a následného pohybu. Mnoho autorů pak tento dril s žádnými, nebo velmi malými změnami přejalo. Nová systematizace výcviku a samotného střeleckého drilu byla také jednou z podstatných částí nizozemských vojenských reforem.[9]

Nizozemský systém střelby spočíval ve střelbě po řadách. Celý mušketýrský division, či jeho poloviny byly rozděleny do menších útvarů, které byly sestaveny z 30 až 70 mušketýrů rozdělených do jednotlivých zástupů. Mezi těmito útvary byla vzdálenost 6 stop.

Hromadná střelba se pak odehrávala následovně. Jedna řada mušketýrů, tedy mezi 3 až 7 mušketýry, společně nabíjela až do fáze, kdy bylo nutné založit doutnák - povel "Připravit" .Doutnák mušketýři založí ve chvíli, kdy je před nimi jediná řada. Ve chvíli, kdy se před nimi udělá místo postoupí na úroveň seržanta, který vytyčuje palebnou linii a postupně se posunuje vpřed. Seržant velí "Zamířit" a "Střílet". Po výstřelu celá řada udělá vpravo v bok, a postupně za sebou odejdou vzad a zde se zařadí do původní řady, avšak střelci se nedostanou na své původní místo. To však z hlediska organizace nevadí, protože stabilní velitelskou pozici má seržant, který stojí mimo celý útvar a pohybuje se samostatně. Také je nutné dodat, že tímto způsobem se po dvou ranách střelec dostane na své původní místo, na kterém zahájil bitvu.

Organizace Regimentu

Henry Hexham do svého díla zařadil kompletní nákres regimentu na pochodu, včetně všech důstojníků a jejich míst. Jedná se o anglický regiment během tažení v Brabantsku z roku 1635[10], je však kompletně vycvičen v nizozemské taktice a pěchotních formacích, a proto je možno na jeho příkladě vysvětlit některé znaky organizace nizozemského pěšího regimentu. Kromě tohoto nákresu pak v jeho díle lze nalézt i mnoho dalších schémat, které blíže celou nizozemskou taktiku vysvětlují.

Regiment sloužil i zde jako čistě administrativní jednotka o ideální síle 800 - 1000 mužů krom důstojníků, a v ideálním případě mohl sestavit taktickou formaci sestávající z 2 divisionů, někdy zvaných i battaglie. Henry Hexham doslova uvádí spojení Regiment Em Battailed.[11] Každý takový division či battaglia se pak skládá ze 4-5 kompanií. Jeden division by v ideální podobě měl mít 500 mužů, mezi nimiž je 250 mušketýrů a 250 pikenýrů. Anglický regiment, pokud ho tedy máme takto rozdělit, se skládá dle Hexhama z 12 kompanií a jak můžeme vidět, je regiment složen ze 760 mužů rozdělených do dvou divisionů, po 200 mušketýrech a 180 pikenýrech.

Rozestavení divisionů - Hexham, H.: The three parts of the principles of the Art Military, London, 1637

Tyto dva divisiony si vždy měly stát po boku, a v boji podporovat jeden druhý. Nemůžeme tedy o nich uvažovat jako o zcela samostatných tělesech. Na rozdíl od jedné velké formace však byly flexibilnější. Na místo boje se mohly dostat rychleji, a v případě nutnosti se mohly také i stejně rychle stáhnout. Není bez zajímavosti, že tyto menší útvary mohly být také snadněji zastaveny před útěkem.[12] Po dlouhých kampaních a bojích se mnohdy nedostávalo kompletních regimentů a dostatku vojáků, a stávalo se, že dva divisiony byly složeny z více jak jednoho regimentu. A naopak, ihned po sestavení nových regimentů mohl jeden jediný regiment postavit i více jak dva divisiony. V poli měl každý division dvě možnosti postavení. Podle prvního způsobu stál division pikenýrů a 18 stop za ním division mušketýrů. Druhý způsob, který byl z bojového hlediska praktičtější, spočíval v tom, že se celý mušketýrský division rozdělil na poloviny (pokud uvažujeme o 25 zástupech, tak 13 zástupů půjde vpravo a 12 nalevo) a dostoupil po bocích pikenýrského divisionu, následně se poté rozdělil na menší sekce, jak bude popsáno v části věnované systému střelby.

Organizace brigády

Mořic Oranžský před Vorstenbergem - klasicky uspořádané brigády do kosočtverců – Hexham, H.: The three parts of the principles of the Art Military, London, 1637

Nizozemská brigáda nebyla jedním kompaktním taktickým tělesem a netvořila ani trvalý organizační stupeň. Brigáda se skládala vždy z několika divisionů. Nejtypičtějším počtem pro stavbu brigády bylo 8 divisionů uspořádaných do tvaru kosočtverce, kdy první dva divisiony stojí vedle sebe a tvoří tak první řadu - Vanguard. Další 4 divisiony stojí za nimi po dvojicích a mezi dvojicemi je prostor o šíři prvních dvou divisionů. Tato hlavní linie se nazývala Battail, a pokud stojí víc takovýchto brigád vedle sebe, má tato linie pokrývat mezery mezi útvary v první linii. Poslední dva divisiony stojí přesně v zákrytu za prvními dvěma, jen v dvojnásobné vzdálenosti od hlavní linie a tvoří tak Reergard. Pokud je celé bitevní rozestavění sestavené z více brigád, každá jednotlivá brigáda dostane stejné označení jako postupné linie. Ta co stojí napravo (tedy na čestném místě) nese označení Vanguard, uprostřed stojí Battail a na levé straně následuje Reergard. Celou bitevní sestavu pak doplňuje jezdectvo jak na křídlech, tak v některých případech i proložené mezi jednotlivé brigády.[13]

Seřazení pěchoty do klínu - Hexham, H.: The three parts of the principles of the Art Military, London, 1637

Jednou z dalších formací, které si nizozemské brigády osvojily, byla klínová formace. Při její tvorbě se nejdříve všechny divisiony postavily do dlouhé vyrovnané linie, následně směrem od středu postupovaly vpřed. Ty uprostřed nejdále, a každá další dvojice divisionů o svoji vlastní délku za nimi. Vznikl tak klín namířený na nepřítele a každý division mohl ihned podpořit v boji ten před sebou. V této formaci mimo jiné nastoupilo i vojska Saského kurfiřta Jana Jiřího v bitvě u Breitenfeldu.[14]

Ať už byla brigáda postavená v jakémkoliv z dříve uvedených tvarů, základní účel a princip jejího nasazení v boji se neměnil. Používání menších, obratnějších útvarů v několika liniích za sebou mělo absorbovat útočnou sílu, kterou představovala španělská tercie.[15] V praxi fungoval tento celek tak, že i když první dva útvary budou pod silným tlakem ze strany nepřítele, mohou se mezerou kdykoli stáhnout (500 mužů celý manévr vykoná poměrně rychle), a tak bude muset tercie již během útoku čelit novým čerstvým silám. Kdyby je překonala, stále je zde ještě třetí záložní linie. Tak dlouhý a stále soustředěný útok měl být teoreticky nemožný. Během stále trvajícího útoku, při kterém se nepřítel pokouší probít nejméně dvě linie brigády, dochází k velkému vyčerpání vojáků. Ti jsou pod neustálým psychickým i fyzickým tlakem (střelba nepřítele, vlastní fyzické schopnosti, tlak celého útvaru sunoucího se vpřed), a i pro zkušené veterány představuje obrovskou zátěž. Stále byl však tento útok masou používán i proti nizozemské brigádě, byť i sestavené jinou armádou než nizozemskou. Ne vždy totiž byli muži stojící v brigádě dobře vycvičeni a v takové kondici, aby se jim podařilo zastavit útok například motivovanějšího a lépe vybaveného soupeře, jak tomu nasvědčuje například bitva u Breitenfeldu.

Jezdectvo

Jezdectvo v bitvě u Tournhout – Sir Francis Vere: Commentaries, London, 1657

Ještě v devadesátých letech šestnáctého století vedle sebe bojovaly dva druhy těžkého jezdectva - lanciéři a jezdci vybavení kolečkovými pistolemi - kyrysníci. Taktické formace obou druhů se lišily, zatímco lanciéři útočili prakticky po středověkém způsobu v linii, tak kyrysníci byli řazeni do hlubších formací, kdy stříleli po řadách způsobem nazývaným caracole. Pistole ovšem svou efektivitou vytlačily lanciéry z bitevních polí, a na začátku 17.století tak těžká jízda západního střihu odložila kopí. Caracola fungovala tak, že se řada jezdců přiblížila na dostřel k nepříteli, jezdci otočili koně doprava a zároveň vystřelili na nepřítele a poté v jedné řadě projeli kolem squadrony, a zařadili se na místo poslední řady ve squadroně. A znovu nabíjeli své pistole. Pokud byl nepřítel už dostatečně střelbou otřesen, či začal ustupovat, pak útok dokonali útokem na chladné zbraně.

Caracola – obrázek z E. Wagner: Třicetiletá Válka 1618-1648, Aventinumu, 2005

V 16. století byla nizozemská těžká jízda - kyrysníci organizovaná ve squadronách o sedmi zástupech a osmi řadách, později princ Mořic zredukoval hloubku na pět jezdců za sebou a šířka se zvýšila na počet patnácti jezdců. Tak jako pěchota bylo jezdectvo organizováno v batalionech, které tvořily tři či čtyři squadrony. Těžkou jízdu podporovali arkebuzíři, někdy též zvaní karabiníci - lehčí jezdci, kteří měli díky arkebuzám delší a účinnější dostřel, a také mohli bojovat pěšky a podpořit tak pěchotu v ohrožených místech. Tuto roli však začali postupně přebírat dragouni, vyzbrojení lehčími mušketami. V dopisech bratrance prince Mořice Johna II. z Nassau z let 1609-1610 je zmínka o tzv. „tragons" či „trachonz oder musquitirer zu pferd" čili o dragounech nebo jízdních mušketýrech. V každém případě se však s léty postupně zvyšoval význam lehké jízdy jako průzkumu, zabezpečení armády na pochodu, a v bitvě jako podpora kyrysníků.

Proložené bataliony jezdectva a pěchoty - Sieur du Praissac: Discours Militaires, Paris, 1612

Ke každému z možných Nizozemských šikování byla většina jezdectva zformována na křídla, s pěchotou organizovanou do brigád ve středu sestavy celé armády. Tak jak napsal H.Hexham: "The Horse Troupes are commonly ordered, the one halfe on the right, the other halfe on the left flanke of the divisions and Battaillons of foote".[16] Také jezdectvo bylo organizováno do více linií řazených za sebou tak, aby se linie navzájem stejně jako u pěchoty mohly podporovat. Nizozemci používali i řazení jednotlivých batalionů jezdectva mezi pěchotu. Což mělo za výhodu, že pokud byla pěchota poražena a byla nucena ustoupit, pak jezdectvo útokem na nepřátelskou pěchotu ji donutilo se krýt, a zastavit tak její postup do již rozvrácených řad vlastní pěchoty, čímž jí umožnilo spořádaněji ustoupit. Další výhoda tohohle uspořádání byla, že v případě, že pěchota dokázala zlomit pěchotu nepřátelskou, mohlo jezdectvo rychleji a účinněji pronásledovat již poraženou nepřátelskou pěchotu a znemožnit jí tak spořádaně ustoupit, či se znovu sjednotit. Tuto taktiku popisuje H.Hexham jako umístění: "Battaillons of Horse interlaced, and placed betwixt the intervals, and distance sof the Foote, as the ground and necessity may require. For, if Enemies Horse should be ranged betweene his Battaillions od Foote, it is needefull then,that the other side should observe the same form likewise, and have horse to encounter horse,least they breake in upon the foote divisions." [17]

Závěr

Nizozemské reformy nastartovaly nový pohled na taktiku, a prakticky znamenaly nový způsob válčení, kdy se už nadobro opustilo středověké vedení boje. Ohlas vítězství u Nieuportu umožnil značné rozšíření nizozemského stylu a na čas se tento styl stal velkou módou. A to i snad díky nastupujícímu vlivu tištěných medií, kdy manuály Jacoba de Gheyn byly vydány v několika jazycích, a vzniklo spoustu dalších manuálů, jak vést vojsko dle nizozemského vzoru. Nizozemské řazení se stalo dobrým základem pro švédské, a později německé šikování a postupné převládnutí liniového principu válčení.

---

[1] Van Der Horst, H.: Dějiny Nizozemska. Praha 2005.

[2] Tento počet jest takto sešikován tvoří obratné těleso, to které nejlépe je možné přivést do boje, a dvě spojená blízko jedna s druhým, se může nejlépe vzájemně podporovat a ulehčit jedna druhému, lépe než vaše velké Falangy, které jsou neovladatelná tělesa, zkušenost kterážto byla viděna v bitvě u Nieuportu: jednou zlomeny, a obráceny na útěk, mohou být jen stěží znovu shromážděny, a nemohou přivést tolik mužů do boje, jako to dokáží menší tělesa. viz. Hexham, H.:The three parts of the principles of the Art Military. Second Part. Londýn 1637 s. 17-18.

[3] Polišenský, J.: Nizozemská politika a Bílá hora. Praha 1958. s127.

[4] Guthrie, W.: The Battles of Thirty Years War. From White Mountain to Nordlingen, 1618 - 1635. Westport 2002 53-70.

[5] Brzezinski, R.: Lützen 1632. The climax of the Thirty Years War. Oxford 2001 s.23-25.

[6] Hexham, H.: The three parts of the principles of the Art Military. Apendix. Londýn 1637 s. 9.

[7] Guthrie, W.: The Battles of Thirty Years War. From White Mountain to Nordlingen, 1618 - 1635. Westport 2002 s.9.

[8] Hexham, H.: The three parts of the principles of the Art Military. Apendix. Londýn 1637 s. 19.

[9] Bas, K. editor: Jacob de Gheyn - The exercise of Armes.New York 1999 s. V.-XVI.

[10] Hexham, H.: The three parts of the principles of the Art Military. First Part. Londýn 1637 s. 54.

[11] Hexham, H.: The three parts of the principles of the Art Military. Second Part. Londýn 1637 s. 17.

[12] Hexham, H.: The three parts of the principles of the Art Military. Second Part. Londýn 1637 s. 17.

[13] Hexham, H.: The three parts of the principles of the Art Military. Apendix. Londýn 1637 s. H-I viz. obrázek 9.

[14] Guthrie, W.: The Battles of Thirty Years War. From White Mountain to Nordlingen, 1618 - 1635. Westport 2002 s.26.

[15] Španělská tercie byla taktický útvar složený většinou z několika regimentů. Obvykle měla tercie 1500-3000 mužů a byla používaná španělskými a habsburskými armádami již od 30. let 16. století. Její hlavní síla spočívala v útoku obrovské masy pikenýrů až v 60 řadách podporovaných ne tak významnou střelbou mušketýrů a arkebuzírů z tzv. mangas. Jako taktický útvar dominovala na bojištích až do příchodu armád reformovaných podle Mořice Oranžského, respektive Gustava Adolfa II.

[16] Jezdectvo bylo běžně rozmístěno tak, že jedna jeho polovina byla po pravé, a druhá polovina po levé straně pěších divisionů a batalionů

[17]Tuto taktiku popisuje H.Hexham jako umístění batalionů jezdectva prokládaně mezi bataliony pěší, s dostatečnými rozestupy mezi nimi tak, jak okolnosti vyžadují. Jestliže je nepřátelské jezdectvo umístěno mezi bataliony pěších, pak je nezbytné, aby druhá strana následovala stejné rozmístění, tak aby se jezdectvo setkalo s jezdectvem, a zabránilo tak vlomení se do pěších divisionů.

Autor: Tomáš Andrlík Vydáno: 21.8.2010 22:17 Přečteno: 5046x Hodnocení: 1 (hodnoceno 11x)

Autoři: Tomáš "Piškot" Koch, Tomáš "Vechio" Andrlík

Formát pro tisk