Zdroj: http://www.mortaigne.com/musketyr-v-prachu-vyvaleny-uvod.a87.html / Vydáno: 23.12.2008 19:54 / Autor: Roman Urbani

Mušketýr v prachu vyválený - úvod

HistorieVe třetím čísle časopisu "Živá historie" vyšel můj článek týkající se období, zpodobňovaného naším regimentem.
Publikovaný článek je samozřejmě poplatný poměrně populárnímu zaměření časopisu, a je redakčně upravený - výrazně zkrácené některé pasáže, a naopak je doplněn známým balastem.

Příjde mi škoda nepublikované pasáže vyhodit, rovněž tak je škoda nepoužitých Cyrilových kreseb. Proto publikuji zde, v původním znění.

Mušketýr v prachu vyválený



Mušketýr - to vznosné slovo v mnohých vyvolává představu neohroženého hrdiny ve vlajícím plášti, s obrovským širákem posléze odhozeným v dál, který se ohání břitkým kordem v soubojích za čest a krásu paní a dívek. Bohužel jako vždy jsou romantické představy realitě poněkud vzdálené.
Pomineme-li palácové jednotky, složené zpravidla ze šlechticů, které této představě mohou do jisté míry odpovídat, nacházel se opravdový život mušketýra zcela v jiných dimenzích, výrazně odlišných od všeobecně známých představ pana Dumase, a dalších spisovatelů.

V tomto článku se tedy vydáme na malý historický exkurs napříč staletími, abychom si skutečný pojem mušketýr poněkud poodhalili.

Kdo je vlastně mušketýr?

Zjednodušeně řečeno - prostý voják v období od zhruba poloviny šestnáctého do konce sedmnáctého století, vybavený dlouhou palnou zbraní s doutnákovým zámkem - mušketou.
Kromě toho byl mušketýr ozbrojen pro boj z blízka poboční zbraní. Nejednalo se však o kord či rapír s tenkou civilní čepelí vhodnou pro duelový šerm, ale o poměrně masivní zbraň, která musela vydržet hrubé zacházení. Velmi oblíbené byly tesáky a selské šavle, existují i záznamy o občasném používání seker pro tento účel.
Řada mušketýrů vůbec poboční zbraň neměla (protože ji po obdržení obratem prodala či vyměnila za alkohol nebo jídlo), a při boji z blízka využívala pažby muškety jako kyje.
Protože výcvik s palnou zbraní nebyl zbytečně intelektuálně náročný, a nekladl přílišné nároky na dlouhodobou fyzickou zdatnost, byli mušketýři nejlevnějším druhem vojáků, často žijící ve velmi ubohých podmínkách.

Uniforma

O nějaké uniformitě se ve smyslu toho, jak tento pojem vnímáme dnes nedá příliš hovořit.
Vojáci často cvičili a bojovali ve svém civilním oblečení, ve kterém do armády vstoupili, a to bylo rozličných barev a střihů. Pochopitelně při tažení cestou necestou, za všech povětrnostních podmínek bylo oblečení během několika měsíců zcela opotřebováno.
A jak byl takový mušketýr vlastně oblečen? Různě. Samozřejmě móda, složení a typy oblečení se za popisované období významně proměnily, a detailnější popis by značně přesáhnul rozsah tohoto článku. Spokojíme se tedy s popisem, že každý voják by měl mít dobré nízké boty, dva páry šitých punčoch (na zimu k tomu jeden pár vlněných), pár košil, poctivé soukenné kalhoty, kazajku či kabátec a také klobouk. Běžnou částí výstroje byly vaky či tašky nošené přes rameno, sloužící k uložení věcí denní potřeby (například jídelní misky, osobních věcí a podobně) při přesunu. Větší osobní věci, stany a podobně byly vezeny na vozech, které si vždy několik mužů společně najímalo.

Vojenští reformátoři za třicetileté války (např. Gustav II. Adolf, či Albrecht z Valdštejna) se o zavedení jednotného vzhledu, výzbroje a výstroje pokoušeli. Obchodníkům, kteří měli smlouvy na dodávky vybavení byly předány vzory definující patřičný střih, či model. Realita však byla odlišná a všechny armády se musely spokojit s tím, co byly schopny shromáždit a hrabiví obchodníci často dodávali vojákům věci podřadné kvality, někdy téměř nefunkční. Pochopitelně i výroba sukna nebyla průmyslová, a zvyklosti krejčích se kraj od kraje lišily. Výsledek byl takový, že v nejlepším případě nově naverbovaný pluk vypadal jednotně, ale následující skupina rekrutů již dostala poněkud jiné vybavení. Spíše než o uniformě - stejnokroji by se dalo hovořit o jakési formě podobnokroje.

Kromě toho si vojáci během tažení snažili lepší výstroj získat krádeží a rabováním, a jednotky veteránů tak často vypadaly nesourodě a otrhaně. V nouzi vojáci nepohrdli ani součástmi ženského oblečení, a po dlouhotrvajícím tažení mohli vypadat značně bizarně.

Vývoj vojenské taktiky

Historické souvislosti

Největší vojenská síla středověku - rytíř/šlechtic, tedy vojenský profesionál, jezdec v kvalitní zbroji, s celoživotním výcvikem byl ze svého dominantního postavení, ovládajícího bojiště po stovky let sesazen rozvojem vojenské taktiky dosud opomíjené a podceňované pěchoty, a také masivnějším nasazováním střelných zbraní.
Role pěchoty se začala měnit od 14.století, kdy prokázala svou užitečnost v řadě bitev. Ať už se jednalo o husity s jejich všeobecně známými válečnými vozy, nebo Švýcary, kteří ve své válce o nezávislost na Habsburcích dokázali výborně využívat terénu a sevřených formací odhodlaných mužů vybavených dřevovými zbraněmi. V každém případě dokázali pěší vojáci rytířské jízdě úspěšně oponovat. A nejen to. Nástup a masivní používání snadno ovladatelných a výkonných ručních palných zbraní dokonce úlohu jezdectva na téměř století zcela upozadily.
V jednotkách lancknechtů v první polovině 16. stol. se již palné zbraně - arkebuzy vyskytují v nezanedbatelném počtu. Přesto, že je touto dobou hlavním útočným prvkem úder sevřených šiků pikenýrů, palebná podpora ručních zbraní nabývá na významu.

popis vývoje taktiky pokračuje v dalších dílech...