Aktuální výročí: 3. květen - 23. srpen 1645 – Lennart Torstenson marně obléhá Brno, jehož obraně velí Louis Raduit de Souches

Vyhledávání

O nás

Články

Kontakty

Novinky:

  • 19.10.10 - Doplněno hodnocení FB
  • 29.8.10 - Doplněn kalendář výročí
  • 5.7.10 - Celková změna koncepce stránek

Reklama

časopis

Přihlášení

Systémové zprávy



[CNW:Counter]
Kategorie: Bitvy, Taktika, Recenze

Rocroi

Historie Ranní tmou se nesl ohlušující hluk dělostřelecké palby, a za obzorem už byl vidět náznak svítání. Psal se 19. květen roku 1643, když se proti sobě postavilo francouzské a španělské vojsko u malého ardenského městečka Rocroi.

Rocroi, El último tercio

Strategickou iniciativu v rukou drželo Španělsko. Francie přišla o kardinála Richelieu a král Ludvík XIII byl na smrtelném loži. Nebylo jisté, zda za těchto okolností Francii nechat na pokoji a místo ho se raději nezaměřit na Nizozemí. Španělský generál a velitel Flanderské armády Francisco de Melo však cítil, že je pro útok na Francii ten nejvhodnější okamžik. Významně by to zmenšilo francouzský tlak na Katalánsko, které bylo v neustálém ohrožení. Prvním klíčovým bodem bylo pohraniční opevněné městečko Rocroi ( pozn. též Rocroy) na hranici se Španělským Nizozemím, a odtud měla španělská síla proniknout dále ke kraji Champagne. Španělská armáda v počtu 27.000 mužů se dala na pochod 10. května. O dva dny později už stála před Rocroi, a začala město obléhat. Melo se domníval, že celá věc bude rozhodnuta rychle, takže se španělské jednotky ani nesnažily obklíčit celé město zákopy. Byla vyslána armáda v čele s vévodou d'Enghien, aby zabránila španělskému obléhání. Vévoda d'Enghien byl mladý šlechtic a vojevůdce, od roku 1646 byl známý jako Ludvík II. Condé, a díky svým vojenským úspěchům byl označován též jako Velký Condé. Významně se zapsal do historie několika velkými vítězstvími, mezi nimiž byla právě i bitva u Rocroi.

(Theatrum Europaneum  svazek V.; Frankfurt nad Mohanem 1651 )

Francouzské jednotky velmi rychle postupovaly k záchraně Rocroi a již 16. května dorazily do okresu Maubert-Fontaine asi 10km od Rocroi. V noci ze 16. na 17. května se jim dokonce podařilo předsunutou hlídku o 150 mužích dostat do města, a posílit zdejší posádku. Terén přímo kolem Rocroi však nebyl vhodný pro otevřený boj - samotné město leželo na otevřené pláni, ale tu obepínaly husté lesy, mokřady a členitý terén. Vévoda d'Enghien nedal na rady svého rádce maršála Francois l'Hôpitala, který doporučoval španělskou sílu rozložit v menších potyčkách a přepadech. Namísto toho se nakonec rozhodl soupeři postavit přímo v polní bitvě. Musel tedy rychle proniknout členitým okolím Rocroi a španělskou armádu porazit v otevřeném terénu. A to přes nebezpečí, že i menší španělský sbor se mu může postavit a odrazit ho. Do dnes není jasné, proč se tomu tak nestalo a existují spekulace, že Melo se buď o postupu Francouzů nedozvěděl včas, nebo se jim chtěl postavit rovněž v otevřeném terénu. S jistotou to dnes již nelze určit. Jisté však je, že Francouze by v tomto okamžiku prohra ve velké polní bitvě morálně poškodila více, než ztráta malého města.

Vyvrcholení všech strategických pohybů nastalo 18. května v šest hodin večer, kdy se proti sobě obě vojska postavila. Muži nastoupení ve formacích před sebou měli neklidnou krátkou noc. Vévoda d'Enghien, Ludvík Condé se odebral spát do svého stanu, zatímco Melo neklidně přejížděl celou španělskou linii, rozmlouval s důstojníky a povzbuzoval vojáky.
Bitva byla vyprovokována po třetí hodině ranní, když španělský zběh informoval francouzského vojevůdce o postupu španělského kontingentu o síle 5.000 mužů ( pozn. tento kontingent německých císařských jednotek pod velením německého důstojníka Johana de Becka vyslal Melo již při přiblížení k Rocroi, aby ochránil zásobování a případně dokázal překazit francouzské menší výpady). Condé neváhal, armáda byla připravena k útoku. Bylo nutné Španěly porazit před příchodem posil. Boj zahájilo francouzské dělostřelectvo ve čtyři hodiny ráno. A španělská artilerie jim i v ranní temnotě odpovídala. Francisco de Melo předal rozkazy velitelům jízdních křídel, a k vojákům pronesl: "Chceme žít i zemřít pro našeho krále!".
Hodinu nato zaútočila francouzská kavalérie na obou křídlech naráz. Levé francouzské křídlo se střetlo se španělskou jízdou pod velením Arnošta von Isenburg ( německý důstojník, velel německé jízdě ve španělských službách), ale protože útočilo v plném trysku a muselo nejdřív projet těžkých terénem, jeho řady se rozvolnily. Isenburg však své jezdce nechal jen pomalým klusem vyjet vstříc k nepříteli. Díky pevnému pořádku v řadách jeho jízdy byli Francouzi lehce odraženi a obráceni na útěk. To umožnilo španělským pěchotním regimentům vydat se vstříc nepříteli. Jedna italská a jedna španělská tercie se probila až k francouzským dělům a několik kusů zajala. Pěchotní protiútok byl tak rázný, že už kolem 6. hodiny ranní se zdálo, že je bitva u konce.

Na opačné straně bojiště se však španělské jízdě tak dobře nevedlo. Několika francouzským skvadronám se podařilo proniknout skrytě lesem do zad španělské jízdy. Z tohoto lesa pak ještě útočily předsunuté mušketýrské formace a frontální útok zahájil i zbytek francouzského pravého křídla. Alburquerque, který měl tuto část španělského vojska na starosti, nedokázal nepříteli vzdorovat a obrátil se i se svými vojáky na útěk. Condé shromáždil francouzskou jízdu, a připravil ji na další útok. Tentokrát před nimi ležel nechráněný 2. a 3. sled španělské armády, složený převážně z Valonů a Němců. Ti neměli pravděpodobně dostatek pikenýrů, aby se jízdě mohli účinně postavit a po pár útocích se dali na útěk.
Situace uprostřed bojiště se komplikovala. Španělská pěchota zde nedokázala účinně zkoordinovat jednotlivé útoky. Španělský velitel pěchotního středu Fontaine nedokázal využít šance a prolomit francouzský střed ani zabránit postupu v jiných částech bojiště ( hlavně proti Condému). Druhý sled francouzské armády se pohnul vpřed, a zaútočil. Jen díky nesmírné odvaze a tvrdosti dvou španělských veteránských tercií byl postup francouzské pěchoty (složené ale z mnoha národností včetně skotů a Švýcarů) zastaven. Situace však pro španělskou stranu nabrala rychlý spád, když se Condé probil až do zad Isenburgovy jízdy a rozprášil ji (sám Isenburg byl raněn, ale z bitvy se mu podařilo uprchnout). Vrchní španělský velitel Melo se dokázal dostat k italské Viscontiho tercii, prohlásil: "Zde chci umřít po boku tohoto italského skvělého muže." a dostalo se mu Viscontiho odpovědi: "Všichni jsme připraveni zemřít pro službu králi". Chvíli po té, pod útoky jízdy i pěchoty ze všech stran, byla italská formace zcela zničena a Velandiho tercii se podařilo uprchnout. Visconti i Velandi padli na místě, zatímco vlastní síly se k nim nedokázali probít.

Již v 8 hodin ráno byla šance na španělské vítězství velmi malá. Situaci by mohl zvrátit jen Beck, ale ten se neobjevil. Fontaine, velitel španělského středu zbytek pěchoty, soustředil do velkého bloku 5 tercií a 18 děl. Postavil se proti celé francouzské armádě. Condé chvatně dával dohromady koordinovaný útok. Španělská pěchota však stála pevně a bojovala velmi tvrdě. Tři francouzské útoky byly postupně odvráceny statečnými Španěly. Sám Fontaine byl ale při jednom z nich zabit ( pozn. křeslo, ve kterém byl starý generál zastřelen je součástí sbírek Pařížské Invalidovny). O půl desáté francouzské formace zkoordinovaly v pořadí čtvrtý útok. Tentokrát přesunuly i několik děl, aby účinně ohrozily španělské postavení. Španělé byli obklíčeni ze všech stran a neustále masakrováni. I přes jejich statečnost a houževnatost neměl další odpor smysl. Condé nabídl možnost kapitulace posledním dvěma stojícím formacím. Tercie Garciez kapitulovala a odešla s prapory i zbraněmi. Tercie Alburquerque se po dalším krátkém odporu vzdala, ale zachovala si pouze životy a meče. V 10 hodin, přibližně po 6 hodinách boje, bitva definitivně skončila.

Ztráty byly na španělské straně obrovské - 3.500 mrtvých (většina z posledního odporu tercií) 4.000 zraněných a zajatých (včetně těch co kapitulovali). Francouzská strana však také utrpěla velké ztráty, přibližně 2.000 mužů se vítězství nedočkalo. Náhradou jí však byla velká kořist ve španělském trénu, včetně celé armádní pokladny.
Bitva u Rocroi neměla velká strategický význam, byl to jen střet na vedlejším bojišti. Hlavní pozornost Španělské koruny se upírala na znovudobytí Katalánska. Francouzská strana však z bitvy udělala hlavní bod své propagandy. Kardinál Mazarin vítězství bezezbytku politicky využil, a prospělo také vévodovi d'Enghien, z něhož se v budoucnu stal "Velký Condé". Bitva u Rocroi je však významná zejména po své vojenské stránce, která ukázala, že po 100 letech je španělská vojenská moc u svého konce, a do popředí se definitivně dostává jiný způsob vedení boje.

Zdroje (k 1.4.2012):
Guthrie, W.: The Battles of Thirty Years War. From the Battle of Wittstock to the Treaty of Westphalia. Westport 2003, s. 169 - 180

stránky Dr. Pierre Picoueta o španělských terciích ( momentálně nedostupné v nové verzi)


Odkaz bitvy u Rocroi.

Bitva u Rocroi byla vždy velmi atraktivním historickým tématem. Nefalšované hrdinství, se kterým se španělští vojáci postavili nepříteli téměř do posledního dechu, vždy mělo schopnost oslovovat i po několika stoletích. Odráží se to v několika různých zpracováních tohoto tématu literaturou odbornou i popularizační, filmem a obrazem. Jako inspirace tato bitva posloužila i současnému španělskému malíři Augustu Ferrer-Dalmau ( *1964). Prostřednictvím jeho úporné snahy vznikají díla unikátní nejen realismem zachycené scény, ale i způsobem, kterým se Ferrer-Dalmau rozhodl zachycovat dobové reálie. Výsledkem je v tomto případě úchvatný obraz, situovaný právě do samotného závěru bitvy u Rocroi, kde španělští infanteristé očekávají poslední útok. Pečlivě vykreslené okolí, postavy i tváře vojáků vypovídají o tom, jak urputný boj se zde musel odehrát.

Na stránkách http://cuadrosultimos.blogspot.com/2011/07/rocroi-el-ultimo-tercio.html je představen Ferrer-Dalmau přímo v práci, s předlohami artefaktů v jedné ruce, a se štětcem v ruce druhé. Plně to dokreslují jeho vlastní slova:"Abych mohl namalovat bitvu, musím nejdřív cítit ocel mečů v rukou"

http://ferrerdalmaunoticias.blogspot.com/2011/10/el-perro-de-rocroi.html

Rocroi, El último tercio - práce na obraze

Bitva u Rocroi dostala i prostor ve španělském filmu Alatriste režíséra Agustín Díaz Yanes (v české distribuci pod názvem Kapitán Alatriste). Film na motivy literární předlohy z pera Arturo Pérez-Reverte velmi věrně zachytil dobové reálie a to jak vizuální, tak příběhové. Právě bitva u Rocroi byla finálem celého filmu, a dovršením osudů jeho hlavních postav. Zároveň to však byla jedna z nejlépe zpracovaných filmových bitev z doby třicetileté války respektive 1. poloviny 17. století, které byly doposud filmovému divákovi nabídnuty. I když dějová linie filmu Kapitán Alatriste může v některých okamžicích působit poněkud rozvlekle, je právě bitva u Rocroi velmi dynamickou a realistickou podívanou. ( viz. http://www.csfd.cz/film/213331-kapitan-alatriste/ ) Ve finální scéně filmu může také divák zaslechnout skladbu La Madrugá - pohřební pochod zkomponovaný plukovníkem Abelem Morenem. Přímo pro film ji nahrála plukovníka kapela 9. pěchotního regimentu španělské armády "Soria 9", jenž je jednou z nejstarších jednotek španělské armády, a pokračovatelem Tercie, která se bitvy u Rocroi účastnila.


PS: Tímto článkem bychom rádi na našich stránkách oživili "seriál" nejvýznamnějších bitev 1. poloviny 17. století, a Vám čtenářům zpřístupňovali nejen popisy bitev, ale i jejich aktuální ztvárnění, či kulturní odkazy.


print Formát pro tisk

Komentáře


, Rocroi odpovědět

zajímavé. Jinak podobné téma popsal Kovařík ve svém mušketýrovi

http://napoleon-knihy.blogspot.com/2010/11/bitva-u-rocroi.html