Aktuální výročí: Pro toto datum nemáme v kalendáři výročí

Vyhledávání

O nás

Články

Kontakty

Novinky:

  • 19.10.10 - Doplněno hodnocení FB
  • 29.8.10 - Doplněn kalendář výročí
  • 5.7.10 - Celková změna koncepce stránek

Reklama

časopis

Přihlášení

Systémové zprávy



[CNW:Counter]
Kategorie: Taktika, Bitvy

Švédská taktika I. díl

Historie Nizozemská taktika a vojenské reformy, které v život přivedl nizozemský vojevůdce Mořic Oranžský, odstartovaly novou linii vojenského myšlení. Jedním z těch, kteří v této linii pokračovali, byl švédský král Gustav II. Adolf. Ten z vlastních taktických a organizačních reforem učinil dokonalý nástroj pro švédskou expanzi během třicetileté války. V následujícím článku budou blíže představeny charakteristiky švédské taktiky, které byly uplatňovány na bojištích mezi lety 1620 až 1634.

Gustav II. Adolf byl bezpochyby jedním z nejuznávanějších švédských králů a je mu připisováno mnoho pokrokových rozhodnutí a reforem nejen v civilním, ale zejména pak ve vojenském životě. Jedním z jeho cílů bylo pozvednout Švédsko do pozice evropské mocnosti a nástrojem k dosažením podobného cíle se stal konflikt později nazvaný jako třicetiletá válka. Zde dosáhla švédská armáda nezpochybnitelných výsledků, kterých docílila právě díky reformám zavedených Gustavem Adolfem. Ten byl ještě před svojí korunovací švédským králem ve styku s nizozemskými vojenskými reformami, hlavně prostřednictvím svého vojenského učitele Jakoba de la Gardie. Mimo to bylo Švédsko s Nizozemím propojeno i obchodními záležitosti, hlavně obchodem se švédskou mědí. Roku 1617 první švédští důstojníci - Nils Stiernsköld, Antoni Monier a James Seton .[1] odchází do služby v Nizozemí, kde mají příležitost nabýt zkušenosti s tamním pokrokovým vojenstvím.

Gustav Adolf v bitvě u Breitenfeldu – Obraz Johanna Waltera
Gustav Adolf v bitvě u Breitenfeldu – Obraz Johanna Waltera

O nizozemských reformách se švédský král nemohl dozvědět od nikoho příhodnějšího, než od jednoho z jejich tvůrců Jana VII. Nasavského, [2] se kterým se setkal při své tajné návštěvě Německa 28. května 1620 v Heidelbergu pod jménem kapitán Gars (zkrácením Gustavus Adolphus Rex Sueciae). Zde mu byly na kouscích papíru vysvětleny všechny principy nizozemské taktiky. Gustav Adolf II. ji zavedl v několika nařízeních hned v roce 1621. [3]

Další inspirace pro vlastní reformní činnost pak poskytla Gustavu Adolfovi díla Johana Jacobi Wallhausena - Kriegskunst zu Fuss (1615, Openheim), Kriegskunst zu Pferdt (1616, Frankfurt am Main) a Archiley-Kriegskunst (1617, Hanau), se kterými se také seznámil během svých cest po severním Německu. [4] Jádro změn spočívalo v reformě organizace armády. Ta se z modelu používaného ve střední Evropě již v dobách landsknechtských vojsk změnila na zcela moderní organizaci. Taktická reforma spočívala hlavně v zavedení tzv. švédské brigády. Nelze také opominout jednu z dalších Gustavových reforem, která spočívala v novém konskripčním systému, díky kterému mělo být možné postavit čistě národní armádu odvedením mužů ve věku 18 až 40 let, která měla být placena na základě propracovaného výběrového systému.

Pěchota - Organizační struktura pěchotního regimentu

Stavba nových pěchotních formací se ve švédské armádě prosadila poprvé roku 1621 a nezměněná vydržela až do poloviny třicátých let 17. století. Páteří celé organizace byla kompanie, která ale u švédského pojetí pěchotní organizace a taktiky byla více členěna a měla svou vlastní pevnou organizační strukturu. Počet poddůstojníků a povýšených obyčejných vojáků byl proporcionálně vyšší, než v případě nizozemského řazení. Záznam o podobě kompanie ve švédské armádě se dochoval v díle The Swedish Discipline, kde jsou obsaženy instrukce pro naverbování anglického pěšího regimentu pod plukovníkem, jehož jméno je zde uvedeno pouze jako N.N. Je zde rozepsán přesný počet mužů, který má být shromážděn, počet důstojníků, jejich hodnosti a jednorázová výplata, kterou měl každý voják i důstojník obdržet a pak také výše měsíčního žoldu. Tento anglický regiment měl být naverbován v síle 8 kompanií a každá z těchto kompanií měla být sestavena ze 150 mužů. [5]

Dle švédských archivních záznamů o regimentech v jednotlivých bitvách a kampaních (např. v bitvě Lützenu) je zřejmé, že počet 8 kompanií byl v regimentu nejčastější. Existovaly však také regimenty o počtu 12 či dokonce 16 kompanií, i když počet takovýchto obřích regimentů je mnohem menší, než počet klasických regimentů o 8 kompaniích. .[6] Během válečných tažení bylo nutné doplnit počet vojáků a někdy byla dána přednost naverbování celé nové kompanie, než pouze doplňování mužů do již existujících kompanií, což znamenalo značné kolísání počtu mužů v jednotlivých kompaniích a odklon od ideálních počtů. Ve švédské kompanii stálo při ideálních počtech 16 důstojníků, 42 poddůstojníků ve tvaru a 84 prostých vojáků. [7]

Rozpis platu a odměn důstojníků a prostých vojáků v kompanii. Zdroj: Watt
Rozpis platu a odměn důstojníků a prostých vojáků v kompanii.
Zdroj: Watt, W.: The Swedish Discipline. Londýn 1632.

Stavebním kamenem kompanie a zároveň i větších taktických formací byl zástup zvaný rotte. Tvořilo ho pouze 6 mužů[8] a jejich počet se v průběhu války neměnil. Kompanie se dále dělila na tzv. korpralskap nebo-li corporalship dle anglického, či corporalshaft dle německého názvosloví. Existoval rozdíl mezi korpralskapem tvořeným mušketýry a korpralskapem tvořeným pikenýry. Mušketýrský byl složen ze 4 zástupů - rotts, pikenýrský naproti tomu byl složen pouze ze tří zástupů pikenýrů. I v samotném postavení těchto korpralskapů byl rozdíl, neboť mezi mušketýrskými korpralskapy byla vždy mezera přibližně 6 stop, zatímco pikenýrské korpralskapy stály v bojové sestavě vždy těsně u sebe a pozbývaly samostatnosti, protože na rozdíl od mušketýrů se jejich řady nepřemisťovaly během nabíjení. Z tohoto popisu je možno také odvodit, že ve švédské armádě již narůstala větší preference střelců před pikenýry. V korpralskapu byla vždy jedna řada vedena korpralem (desátníkem), ostatní řady byly vedeny rot-maistery. Korpralskapy se mohly spojit po dvou v tzv. plutony. Celkem připadaly tři plutony na kompanii. Dva tyto čistě organizační útvary byly vedeny seržanty a jednomu velel poručík, ti jim však v bitvě neveleli, neboť v rámci celého regimentu resp. brigády měli své vlastní úkoly, i když byli stále vázáni na svůj "mateřský" útvar. To, že se důstojníci nezdržovali u svých kompaniích a naopak plnili řadu úkolů v rámci taktického celku, platilo rovněž pro velitele kompanií - kapitány i majory.

Pěší kompanie se spojovaly do regimentů, což byla ve švédské armádě pouze administrativní a organizační struktura, která neměla žádné taktické využití. Regiment však pod sebou zahrnoval 2 Skvadrony, které se také vyskytovaly pod názvem půl-pluk (tedy halb-regiment, half-regiment) nebo battaglia (tak jsou nazvány ve The Swedish discipline), a měly už svůj taktický význam, neboť mohly také v případě nutnosti bojovat samostatně, mnohem důležitější bylo však jejich sestavování do dalšího organizačního stupně a tím byla brigáda. Počítáme-li s uvedenými čísly, tak v regimentu sestaveném z 8 kompanií slouží celkově 1008 mužů krom důstojníků a regimentálního štábu. [9]

Ve švédské armádě, pohybující se během třicetileté války na kontinentu, se vyskytovaly prakticky dva druhy regimentů. Nejprve to byly regimenty tvořené Švédy odvedenými na základě rozsáhlého konskripčního systému zavedeného Gustavem Adolfem, posléze však tyto regimenty byly doplňovány verbováním klasickým žoldnéřským systémem typickým pro dobu třicetileté války a vznikaly také žoldnéřské regimenty zcela nové. Tyto tvořili vojáci pocházející z mnoha různých evropských zemí, od Finska až po jižní Itálii a mimo jiné také z Anglie a Skotska. Právě ve švédské armádě sloužilo mnoho anglických důstojníků, kteří byli v Anglii velice ceněni pro své bojové zkušenosti a mnozí poté bojovali v Anglické občanské válce.

Švédská brigáda

Pokud se švédská armáda na polích třicetileté války něčím opravdu proslavila, byla to právě švédská brigáda. Její vynález sice s největší pravděpodobností nemůžeme zcela připsat Gustavu Adolfovi, ten z ní však udělal hlavní nástroj své expanzní síly. Primární účel vzniku švédské brigády měl být čelení španělským terciím, které švédský král předpokládal jako nejčastějšího protivníka při svém tažení v severním Německu, i když základy stavby brigády byly položeny už při švédských výpravách do Polska v 20. letech. [10]

Švédská brigáda byla velkým a početným útvarem, který se mohl s terciemi směle měřit, ale nepostrádala ani taktické prvky nizozemských reforem. Počet důstojníků byl poměrně vysoký a celá brigáda byla postavena tak, aby i při těsnějším spojení jejich jednotlivých částí nezanikla možnost jednotlivých částí reagovat na nebezpečí či ztráty v jiné části a mohla se tak spoléhat i na obranu týlu a boků. Primárně si však měla brigáda ponechat svoji celistvost a bojovat jako jedno kompaktní těleso na rozdíl od nizozemské brigády, kde bojová hodnota spočívá na nezávislosti a kooperaci jednotlivých částí.

Brigáda se skládala z určitého počtu tzv. skvadron. Ta se jako taktický stupeň organizace poprvé ve švédské armádě objevila mezi lety 1617 a 1621 a jako svoji inspiraci použila nizozemský division, jenž je popsán v přecházejících článcích. Skvadrone se skládá ze 4 kompanií nebo-li 504 mužů krom důstojníků. Jedinečný záznam o podobě této švédské skvadrony nám zanechal William Watt ve The Swedisch Discipline. .[11] Termínu skvadrona se pak užívalo i ve spojitosti s regimenty, které nedosahovaly plného počtu kompanií, ať už vlivem ztrát či ponechávání mužů v posádkách. Tento administrativní termín však nemá s taktickou skvadronou nic společného a užívá se ho jako náhrada za termín regiment. [12]

Počet skvadron při organizaci brigády nebyl přesně daný, avšak mezi lety 1627-1628 a 1631-1634 se nejčastěji užívalo modelu sestaveného ze tří skvadron, mezi lety1628 až 1631 se počet skvadron zvýšil na 4, avšak z dlouhodobého hlediska byl tento trend neudržitelný. Jednak tyto obří útvary spolkly mnohem větší počet mužů a bylo jich tedy na celou armádu méně, což je z taktického hlediska nevýhodné, a bylo stále obtížnější udržet plné stavy mužů pro stavbu této velké brigády. Ve The Swedish discipline, která byla poprvé vytištěna v Anglii roku 1632 je dochován obraz a struktura této velké brigády o 4 skvadronách. Zakládá se však na popisu Lorda Reaye (plukovník Meckay), který opustil švédské služby roku 1630 a již se nevrátil a nemohl tedy vědět o změnách v dalších letech. V době svého vydání tak byl tento náčrt již zastaralý. [13] Stále je však možné ho použít jako ilustraci pro stavbu švédské brigády. Brigáda si musela vždy udržet konstantní sílu a tak jestliže jednotlivé regimenty a skvadrony utrpěly ztráty, byly do organizace brigády přidávány další celé regimenty či skvadrony, aby počet mužů byl stále stejný. Proto se můžeme setkat jak s brigádami tvořenými jedním regimentem (např. Modrá brigáda v bitvě u Lützenu složena výhradně ze Winkcelsova "Starého modrého" regimentu plukovníka Hanse Georga aus dem Winckel) tak i čtyřmi regimenty (Skotská brigáda plukovníka Jamese Lumsdaina v bitvě u Breitenfeldu, ve které sloužil i Robert Monro). [14]

Švédská skvadrona
Švédská skvadrona, v takovéto formaci se však samotná na bojišti nevyskytovala.
Zdroj: Watt, W.: The Swedish Discipline. Londýn 1632.

Pokud se podíváme na obrázek (viz. obrázek 2) švédské skvadrony a poté i brigády, můžeme si všimnout mušketýrské zálohy. Mušketýrský útvar (o celkovém počtu 48 zástupů v brigádě nebo 14 zástupů v jedné skvadroně) zůstával v týle jednotky a působil buď jako záloha, nebo byli tito mušketýři vysíláni na vlastní úkoly a tvořili tak velice flexibilní sílu. Tu bylo možno použít buď jako okamžitou střeleckou podporu na místech aktuální potřeby, nebo jako sílu schopnou zabrat např. vyvýšený či opevněný bod na bojišti. Tato flexibilita byla jednou z klíčových vlastností švédské armády a tento sbor tzv. commanded musketieers získal ve švédských pěchotních sestavách svébytnou roli. Tyto útvary o velikosti nejčastěji plutonu či corporalshipu[15] se umisťovaly mezi útvary jízdy, kde plnily úlohu palebné podpory, protože samotná síla soustavné střelby z účinných zbraní se jízdě nedostávala. [16] Mohly tak zastavit nápor nepřátelské jízdy a pomoci tak vlastní jízdě vyrazit do účinného protiútoku. Krom toho mohly tyto útvary také plnit úkoly předsunutých hlídek či podobné úkoly závislé na konkrétní taktické situaci.

Švédská brigáda složená ze čtyř skvadron. Zdroj: Watt
Švédská brigáda složená ze čtyř skvadron.
Zdroj: Watt, W.: The Swedish Discipline. Londýn 1632.

Systém střelby

Švédové si prakticky osvojili užívání dvou hlavních systému střelby. Prvním byla střelba po řadách, odvozená z nizozemského systému střelby. Ve švédské armádě však střelba probíhala vždy po dvou řadách namísto pouze jedné řady střelců, což zvyšovalo účinek palby. Druhá řada vždy střílela mezerou, která byla mezi dvěma střelci z první řady. Poté se tyto dvě řady odebraly do zadních řad formace a na jejich místo postoupili další připravení střelci. Švédská armáda měla pevnější organizační strukturu, proto je počet mužů v corporalskapu vždy stejný a mezery pro procházení jsou tedy rozmístěny vždy stejně - ob 4 muže.

Jednou z velice důležitých inovací používanou švédskou armádou byla tzv. švédská salva neboli střelba tří řad. Ta vyžadovala perfektní zvládnutí nabíjecího drilu i zacházení s vlastní zbraní. První řada při této salvě poklekla, druhá se sklonila co nejblíže nad nimi a třetí pak stála vzpřímeně. Po výstřelu každý voják udělal čelem vzad a prošel třemi řadami, které do této chvíle nevystřelily. Celé mušketýrské křídlo tak dokáže velice rychle, řádově během desíti vteřin, vystřelit mohutnou salvu s obrovskou účinností. Systém tzv. švédské salvy si v závěru třicetileté války osvojilo i mnoho dalších armád a tento systém můžeme nalézt i v armádách anglické občanské války, kam ho přinesli důstojníci, kteří se vrátili ze švédské služby na kontinentu. Švédská salva spočívala hlavně na síle šoku. Kontinuální střelba přestala být hlavní střeleckou taktikou a Švédové se radši spoléhali na menší počet (dvě až tři) razantních salv, které nepřítele oslabily natolik, že ho pak útok pikenýrů i mušketýrů definitivně rozmetal.

Jezdectvo

Když se švédská armáda vylodila v severním Německu, její jezdectvo nevzbuzovalo příliš respektu. Švédsko nebylo vhodnou zemí pro chov koní a až do roku 1640 nezvládalo vyrábět ani dostatek výstroje a výzbroje pro své jezdce. Vše se muselo nakupovat v zahraniční. Na rozdíl od zbytku Evropy zde oficiálně existoval jen jediný kyrysnický regiment - Adelsfana, v něm však měli sloužit především šlechtici jako součást jejich přetrvávajícího feudálního vztahu ke králi, tento pluk ale do války nikdy nevyjel. Zbytek švédské jízdy by se očima kontinentálního pozorovatele dal označit za špatně vyzbrojené arkebuzíry. Nejvíce Gustavu II. Adolfovi otevřela oči jeho válečná výprava do Polska. [17] Jeho jízda zde zažila těžké časy. Nemohla bojovat po kontinentálním způsobu, kde útok kyrysníků svoji palbou podpoří arkebuzíři. To ve švédských podmínkách neexistujících kyrysníků a špatně vyzbrojených arkebuzírů nešlo. Gustav II. Adolf tak přikročil k radikálnímu kroku. Arkebuzírům odebral jejich arkebuzy a nahradil je pistolemi. Každý jezdec byl tak vyzbrojen mečem, ideálně párem pistolí, kyrysem a otevřenou přilbou. [18] V armádě Gustava II. Adolfa tak znovu ožila starší evropská praxe tzv. lehkých jezdců jako obecně použitelné střední jízdy jak pro útočnou roli, tak pro úkoly během tažení (např. průzkum nebo pronásledování). Pro švédskou jízdu se vžilo univerzální pojmenování "Reiter". Švédskou armádu sice během tažení ve 30. letech doplnilo i mnoho žoldnéřských regimentů, včetně klasických kyrysnických formací, ale během 30. let i u evropské jízdy postupným vývojem mizela hranice mezi jednotlivými druhy jízdy. Klasický těžký kyrysník v 3/4 zbroji tak byl ve švédské službě vzácností. [19]

Organizace jízdních regimentů byla jednoduší než v případě pěchoty. Každý jízdní regiment měl mít 1000 koní rozdělených do 8 kompanií. Každá kompanie se skládala z 13 důstojníků s celkem 23 koňmi a ze 102 řadových jezdců. Do bitvy se jezdci formovali do skvadron. Jízdní skvadrona se skládala vždy ze tří řad jezdců za sebou (1 jezdecký zástup znamenal tři jezdce za sebou). Šířka skvadrony se pohybovala mezi 50 a 60 zástupy. Při útoku dvě první řady jezdců vystřelily na nepřítele ve chvíli, kdy bylo tzv. vidět bělmo jejich očí a pak s tasenými meči doslova najely do nepřátelské formace. Třetí řada vždy do útoku vyrazila přímo s tasenými meči a pistole si ponechávala až do nadcházející fáze jezdecké srážky.

Ve švédské armádě svoje místo získaly i dva druhy jízdy, které byly na evropských bojištích i počátkem 30. let stále ještě neobvyklým úkazem. Byli to dragouni a lehká jízda. V armádě švédského krále Gustava Adolfa počet dragounských jednotek postupem doby vzrůstal. Na počátku jeho válečných dobrodružství v Polsku bylo ve švédské armádě asi jen 6 svobodných kompanií[20] žoldnéřských dragounů, kterým navíc veleli francouzští a italští kapitáni (např. De Guillaume de la Berre). Situace se začala měnit až na samotném konci roku 1630. Tehdy se několik svobodných kompanií přešlých z dánských služeb podařilo spojit dohromady a vytvořit tak první dragounský regiment ve švédských službách. Velel mu výmarský šlechtic George Christof Taupadel. Tento regiment byl jedním z nejstálejších dragounských regimentů ve švédských službách a účastnil se bitvy u Breitenfeldu. Ve švédských službách nebylo nikdy dragounských regimentů mnoho, jejich počet se pohyboval kolem 4 regimentů o různém počtu kompanií. [21]

Švédská armáda na rozdíl od svých německých protestantských spojenců měla přístup ke zdroji velmi kvalitní lehké jízdy. Byla to finská lehká jízda - Hakkapeliitta. Tento název byl odvozen od jejich bojového pokřiku hakkaa päälle! (srazte je k zemi). Finsko bylo součástí švédské říše a velká část finské mužské populace byla odváděna do švédské armády. Finská jízda své schopnosti a taktiku typickou pro lehkou jízdu - rychlé útoky a náhlé výpady - získala během malých pohraničních bojůvek na jihu země. Z mnoha styků s východní kulturou tak přejala i tuto kulturu lehkého rychlého jezdce. Na rozdíl od Chorvatů a Poláků v císařské armádě byli Finští jezdci mnohem častěji nasazováni přímo do boje. Stále jim ale zůstávalo mnoho jiných úloh - rychlé přepady, průzkum a pronásledování, byli však i velmi obávaní protivníci v přímém boji. Co se ochranného vybavení týká, většinou měli pouze přilbu s lícnicemi a ochranou zátylku. Ve výzbroji měli pistole, meče západního i východního stylu. Jejich taktikou byl rychlý a silný přímý útok, kdy v poslední chvíli v plném trysku vypálili z pistolí a potom se čelně střetli s nepřítelem. Pro zuřivost a brutalitu svého bojového stylu byli svými protivníky obzvláště obávaní. Svědčí o tom i zápisky Jamese Turnera po bitvě u Oldendorfu:"Velký počet byl chladnokrevně zabit Finy, kteří ve své profesi neberou zajatce." i povzdech neznámého německého klerika:"agmen horribile haccapellitorum".[22]

Švédská armáda v bitvě

Popisovat švédskou taktiku jen jako teoretický model by nebylo dostatečné. Bude proto vhodné uvést příklad bitvy, kde většina švédských taktických reforem přišla ke slovu a přinesla tak švédské armádě zdrcující vítězství.

A přesně takovým střetnutím byla bitva u Breitenfeldu, někdy označována jako bitva u Lipska. Odehrála se 17. září 1631 [23] mezi vojsky švédského krále Gustava II. Adolfa a saského kurfiřta Jana Jiřího na jedné straně a na druhé císařskými vojsky pod velením hraběte Tillyho. [24]

Postavení armád v bitvě u Breitenfeldu.
Postavení armád v bitvě u Breitenfeldu.

Švédská armáda zaujala postavení u vesnice Podelwitz. Na jih od vesnice se rozestavila do dvou linií. Ve středu těchto linií byla pěchota a na křídlech byla postavena jízda. Pěchotní střed se v první linii skládal ze 4 pěchotních brigád a těsně za nimi stál jízdní regiment. Ve druhé linii pak stály tři brigády, kryjící mezery mezi těmi v první linii. Dělostřelectvo bylo umístěno po osmi kusech před každou brigádou. Na pravém křídle stála jízda ve třech po sobě následujících liniích, na levém pouze ve dvou. Levé jízdní křídlo sousedilo se saskou armádou, rozestavěnou podle nizozemského způsobu ve tvaru klínu, obráceného proti císařské armádě. [25] Švédové právě v této bitvě poprvé mezi jednotlivé útvary jízdy také rozestavili plutony mušketýrů pro střeleckou podporu jízdy.

Detail na bitevní formaci švédské armády v bitvě u Breitenfeldu. Zdroj: Watt
Detail na bitevní formaci švédské armády v bitvě u Breitenfeldu.
Zdroj: Watt, W.: The Swedish Discipline. Londýn 1632.

Detail na bitevní formaci švédské armády v bitvě u Breitenfeldu. Zdroj: Watt
Detail na bitevní formaci švédské armády v bitvě u Breitenfeldu.
Zdroj: Watt, W.: The Swedish Discipline. Londýn 1632.

Císařská armáda se rozestavila do dlouhé linie z 14 pěchotních batalionů, kdy v každém batalionu bylo přibližně 1500 až 2000 mužů stojících v 12 řadách (někdy se uvádí až 20 řad). Tyto bataliony stály ve skupinách po třech, jeden vždy vpředu a dva vzadu po jeho bocích. Jízda stála ve velkých blocích na křídlech a dělostřelectvo bylo koncentrováno přímo ve středu celé bitevní sestavy. [26]

Bitva začala v devět hodin ráno mohutnou dělostřeleckou přípravou obou stran, zatímco se pěchotní útvary seskupovaly do pozic podle bitevního plánu. V poledne zaútočila císařská jízda pod velením hraběte Pappenheima přímo na švédskou pěchotu, nepřekonala hradbu pikenýrů a nakonec byla odražena střelci. Následovalo několik útoků na postavení švédské jízdy. Ani tady však nedošlo k žádnému obratu. Mezitím útočila císařská jízda i na saskou armádu, kterou se jí podařilo spíše zahnat na útěk než porazit. To vyprovokovalo Tillyho k neuváženému kroku, když celou svoji pěchotu vyslal diagonálně přes celé bojiště doslova dorazit zbytky saské armády. Okamžitě následoval švédský protiútok, při kterém první 4 pěchotní brigády vyrazily vpřed a 3 brigády, umístěné vzadu a do této chvíle čerstvé a nezasažené bojem, se natočily čelem k bývalému saskému postavení. Na druhé straně bojiště pak finská jízda, osobně vedená Gustavem Adolfem, za podpory mušketýrů, obrátila císařskou jízdu na útěk a dostala se tak do boku Tillyho pěchoty, kde se jí dokonce podařilo ukořistit císařské dělostřelectvo a obrátit ho proti bývalým majitelům. Tillyho hluboké a těžkopádné bataliony navíc bez záloh a roztažené do dlouhé linie nemohly čelit palebné převaze Švédů. Poměrně silné císařské útvary po několika hodinách bitvy nedokázaly odolat ani náporu švédských pikenýrů a kolem sedmé hodiny večerní se celá císařská linie rozpadla. [27]

O bitvě u Breitenfeldu máme ze švédského pohledu (z pohledu Tillyho vojska jsou popisy mnohem vzácnější a ne tak rozsáhlé) dvě velmi zajímavá a obsáhlá svědectví. Jejich autory nejsou Švédové, ale skotští důstojníci sloužící ve švédské armádě - Robert Monro a podplukovník Muschamp. Právě podplukovník (Lieutenant Colonel) Muschamp vzpomíná na bitvu u Breitenfeldu na stránkách Swedish Discipline. [28] Je zde velmi výstižně popsán systém, jakým švédská brigáda útočila a jak v boji probíhala švédská salva.

"First giving fire unto three little Field pieces, that I had before me, I sufferred not my muskettiers to give their volleyes till I came within Pistol-shot of the enemy, at which time I gave order to the first rancks to discharge at once, and after them the other three: which done we fell pell mell into their ranckes, knocking them downe with the stocke of the musket and our swords." [29]

Následující svědectví popisuje rovněž ten samý okamžik bitvy. Co se však liší, je úhel pohledu, kterým je děj zachycen, neboť Monro byl v rámci brigády postaven výše, tedy i jeho pohled na akce brigády je širší. I přesto následující výňatek plně svědčí o víru bitvy:

"The enemie Battaile standing firme, looking on us at a neere distance, and seeing the other Briggads and ours wheeleing about, making front unto them, they were prepared with a firme resolution to receive us with a salve of Cannon and Muskets, but our small ordinance being twice discharged amongst them, and before we stirred, we charged them with a slave of muskets, whichwas repaied, and incontinent our Briggad advancing unto them with push of the pike, putting one of their battailes in disorder, fell on the execution, so that they were put to the route." [30]

Pomineme-li tragickou Tillyho chybu, vystavení vlastního nechráněného boku nepřátelské armádě, k vítězství Švédů přispěla právě obrovská bojová síla brigád, které neustále ničily nepřátele střelbou. Když posléze došlo na boj pikenýrů, zbytek Tillyho armády byl již tak fyzicky i psychicky vyčerpán, že se obrátil na útěk. Pro tuto bitvu bylo rovněž klíčové, že stejně jako tomu bylo u nizozemské taktiky, brigády v této bitvě stály ve dvou liniích za sebou. Síla brigád byla tedy ještě násobena celkovým taktickým rozestavěním. Zatímco u Tillyho armády byla bojeschopnost pěchoty koncentrována jen do jednotlivých batalionů, které i přes svoji nepopiratelnou bojovou hodnotu, odvozující se od počtu mužů, jejich zkušeností a odhodlání, bylo možno velmi lehce obklíčit a tím jejich odpor definitivně zlomit.

Závěr

Nic netrvá věčně. Nejinak tomu bylo i v případě "zlatého věku", které prožívala švédská armáda na německých bojištích. První otřes přišel 16. listopadu 1632. [31] V bitvě u Lützenu se zde střetla švédská armáda Gustava Adolfa II. s císařskou armádou Albrechta z Valdštejna. Valdštejn neudělal stejnou chybu jako Tilly u Breitenfeldu. Naopak schopný vojevůdce svoji armádu reformoval po vzoru nizozemských taktik (i když ne do puntíku, přejal pouze některé principy) a proti Švédům se tak postavil nový a velmi nebezpečný protivník. Průběh boje u Lützenu se stal švédskému králi osudný. Na pravém křídle po jedné z jízdních šarvátek zůstala ležet jen jeho pobodaná holá mrtvola. Přesto, že švédská strana si mohla nárokovat vítězství, pomalu ztrácela iniciativu.

Závěrečnou tečkou za švédskou armádou, tak jak ji vybudoval zesnulý Gustav Adolf II., byla bitva u Nordlingenu léta páně 1634. Zde se švédské vojsko postavilo nepříteli, jehož pověst o odvaze v boji byla téměř legendární. Na vrcholku kopce je zde čekala obávaná španělské tercie v dobře opevněném postavení, a navíc početní převaha císařských a italských jednotek. V bitvě u Nordlingenu mnoho švédských vojáků našlo smrt. Ztráty v řadách veteránů a zkušených důstojníků byly strašlivé, a kdo nepadl v boji tak skončil v zajetí. Zajetí se nevyhnulo ani vrchnímu švédskému veliteli Gustavu Hornovi. Během tří dnů přestala prakticky švédská armáda existovat. Síla švédské válečné mašinérie byla prozatím zatlačena.

Rok 1634 znamenal zlom ve vývoji švédské armády. Brigády začaly mizet, protože už nebyl nikdo, kdo by s nimi měl v boji dlouholetou zkušenost. [32] Všechno se komplikovalo i s rapidně se zhoršující hospodářskou situací v Říši a celé střední Evropě. Muselo se přejít k jednodušším taktickým formám, menším taktickým jednotkám a ještě pevnější organizaci. Švédská armáda se vrátila o několik let nazpátek, k základům nizozemských vojenských reforem a kombinací s dědictvím geniálního vojevůdce Gustava Adolfa II. vytvořila systém, který se stal základním taktickým systémem až do konce 17. století. Tomu, jaký to byl systém a jak vypadala švédská armáda v letech 1635 až do roku 1648, se budeme věnovat v navazující sérii článků.


[1] Jména Antoniho Moniera a James Setona neznějí příliš švédsky, je však nutné si uvědomit, že cizí důstojníci placení švédskou korunou byl jev velmi obvyklý a to nejen ve švédské armádě.

[2] Bratranec Mořice Oranžského, žil v letech 1561 - 1623. Významný spolutvůrce nizozemských taktických reforem a střeleckého drillu.

[3] Brzezinski, R.: The Army of Gustavus Adolphus. Vol. 1 - Infantry . Oxford 2000, s. 9.

[4] Brzezinski, R.: The Army of Gustavus Adolphus. Vol. 1 - Infantry . Oxford 2000, s. 5.

[5] Watt, W.: The Swedish Discipline. Londýn 1632 s.75.

[6] Mankell, J.: Svenska Krigens och Krigsinrättningarnes historia. Tredje Bandet. Stockholm 1861 s.122.

[7] Kompletní rozpis hodností a vojáků ve švédské kompanii viz obrázek 1

[8] Obvyklá hloubka útvaru do té doby byla 10 mužů u formací nizozemského stylu.

[9] Watt, W.: The Swedish Discipline. Londýn 1632 s.76.

[10] Brzezinski, R.: The Army of Gustavus Adolphus. Vol. 1 - Infantry . Oxford 2000, s. 12.

[11] Watt, W.: The Swedish Discipline. Londýn 1632 s.78.

[12] Brzezinski, R.: The Army of Gustavus Adolphus. Vol. 1 - Infantry . Oxford 2000, s. 12.

[13] Brzezinski, R.: The Army of Gustavus Adolphus. Vol. 1 - Infantry . Oxford 2000, s. 12.

[14] Brzezinski, R.: The Army of Gustavus Adolphus. Vol. 1 - Infantry . Oxford 2000, s. 32.

[15] Monro. R.: His Expedition with the worthy scots regiment. Londýn 1637 s. 64.

[16] Nejčastější palnou zbraní u jízdy byla pistole. Ta nemá na delší vzdálenost požadovaný účinek a častěji se používá v boji muže proti muži, kdy je často přikládána až těsně na zbroj protivníka, aby se dosáhlo patřičného průrazu zbroje.

[17] Švédsko-Polské konflikty v 17. století započaly již roku 1600 a s různě dlouhými přestávkami se v několika fázích bojovalo až do roku 1629. Ohniskem sporu byly jednak nástupnické spory, ale také snaha získat převahu nad Baltským mořem a obecně územní spory mezi Švédském, Ruskem a Polskem.

[18] Zcela výhradně se jednalo o přilby východního stylu tzv. šišáky nebo podobný typ označovaný také jako pappenheimka.

[19] O vývoji jízdy během třicetileté války bude pojednávat jeden z nadcházejících článků.

[20] Jednotky, které nemohly být pro nedostatek mužů postaveny jako kompletní regimenty. a organizačně zůstávaly jen kompaniemi, které se v případě bitvy přiřazovaly k jiným regimentům. viz Brnardic, V.: Imperial Armies of the Thirty Years War. Vol. 2. Oxford 2010, s. 35 - 36.

[21] Brzezinski, R.: The Army of Gustavus Adolphus. Vol. 2 - Cavalry . Oxford 2000, s. 15-16.

[22] Brzezinski, R.: The Army of Gustavus Adolphus. Vol. 2 - Cavalry . Oxford 2000, s. 6.

[23] Dle juliánského kalendáře 7. září.

[24] Viz Wedgwood, C.V.: The Thirty Years War. New York 1995. nebo i Guthrie, W.: The Battles of Thirty Years War. From White Mountain to Nordlingen, 1618 - 1635. Westport 2002.

[25] Guthrie, W.: The Battles of Thirty Years War. From White Mountain to Nordlingen, 1618 - 1635. Westport 2002. S.25-26.

[26] Guthrie, W.: The Battles of Thirty Years War. From White Mountain to Nordlingen, 1618 - 1635. Westport 2002. S.25-26.

[27] Monro. R.: His Expedition with the worthy scots regiment. Londýn 1637 s. 63-74.

[28] Watt, W.: The Swedish Discipline. Famous Victorie of Lipsich Londýn 1632.

[29] Nejprve vypálily tři malé polní kusy, které jsem měl před sebou, vydržel jsem nerozkázat mušketýrům k salvě, dokud jsem nepřišel na výstřel z pistole od nepřítele, v ten čas jsem dal rozkaz prvním řadám naráz vystřelit, a poté dalším třem, až bylo hotovo vpadli jsme pelmel do jejich řad, srazíc je na kolena pažbami mušket a našimi meči. Watt, W.: The Swedish Discipline. Famous Victorie of Lipsich Londýn 1632 s. 24.

[30] Nepřátelský batalion stál pevně, dívajíc se na nás z blízka, vidíc ostatní i naši brigádu otáčející se, aby čelem byla k nim, byli připraveni s pevnou rozhodností uvítat nás salvou z děla a mušket, ale naše malé kusy dvakrát na ně vystřelily, a než jsme se promíchali, vystřelila salva našich mušket, což bylo oplaceno, a bez otálení naše brigáda na ně zaútočila s píkami, uvrhnuvše jejich batalion do zmatku, vrhla se do nich tak, že byli obráceni na útěk. Monro. R.: His Expedition with the worthy scots regiment. Londýn 1637 s. 66.

[31] Dle juliánského kalendáře 6. listopadu.

[32] Švédské brigády mizely z kontinentálních bojišť, ale zkušenosti z jejich používání byly přeneseny anglickými důstojníky a švédská brigáda se dočkala ještě svého krátkého comebacku během Anglické občanské války, kde ji použily roajalisté v bitvě u Edgehillu.


Literatura:

Brzezinski, R.: The Army of Gustavus Adolphus. Vol. 1 - Infantry . Oxford 2000.

Brzezinski, R.: The Army of Gustavus Adolphus. Vol. 2 – Cavalry . Oxford 2000.

Guthrie, W.: The Battles of Thirty Years War. From White Mountain to Nordlingen, 1618 - 1635.. Westport 2002.

Mankell, J.: Svenska Krigens och Krigsinrättningarnes historia. Tredje Bandet. Stockholm 1861.

Monro. R.: His Expedition with the worthy scots regiment. Londýn 1637 s. 66.

Roberts, K.: Pike and shot tactics 1560 - 1660. Londýn 2010.

Watt, W.: The Swedish Discipline. Famous Victorie of Lipsich Londýn 1632.

print Formát pro tisk

Komentáře


, Need to contact admin odpovědět

Hello.
I need to contact admin.
Thank you.

icon odpověděl(a)

Hello, I am here. Send me your e-mail adress and your questinon please.

, Poučné i podnětné odpovědět

Děkuji autorovi za velmi pěknou práci. Na svých cestách časem (po rodokmenech) jsem doputoval až sem.