Aktuální výročí: 3. květen - 23. srpen 1645 – Lennart Torstenson marně obléhá Brno, jehož obraně velí Louis Raduit de Souches

Vyhledávání

O nás

Články

Kontakty

Novinky:

  • 19.10.10 - Doplněno hodnocení FB
  • 29.8.10 - Doplněn kalendář výročí
  • 5.7.10 - Celková změna koncepce stránek

Reklama

časopis

Přihlášení

Systémové zprávy



[CNW:Counter]
Kategorie: Taktika, Reálie doby

Vojenské hodnosti za Třicetileté války

Historie

část 1. - hodnosti v kompanii, díl I.

Jedni z nejdůležitějších mužů, ti kteří jsou doslova páteří každé vojenské organizace, jsou důstojníci a poddůstojníci. Zaměříme se zde hlavně na hodnosti pěchoty, které se vyskytovaly v rámci základní organizační jednotky - kompanie.

Kompanie měla totiž v pěchotní organizaci dost významné postavení. Kompanie je základním kamenem pro organizaci regimentů (jako organizačních jednotek) i batalionů respektive divisí, brigád (jako taktických jednotek). V boji je sice význam kompanie jako taktické jednotky přímo se účastnící boje malý, ale například síla batalionů se udává právě v kompaniích. Kompanie je jako entita v bojové organizaci také jasně viditelná podle přítomnosti svého praporu. (pozn. 1)
Jednotlivé hodnosti, které jsou zde uváděny, jsou popsány spíše obecně, nezávisle na zemi či takticko-organizační struktuře tak, aby bylo možné vysledovat provázanost, odpovědnost a úkoly, které musí ve struktuře velení ten který důstojník plnit.

Jedním z problémů, který se vyskytne při snaze úplně popsat hodnosti vojáků první poloviny 17. století, jsou hodnosti užívané v habsburských, respektive ligistických armádách. Existuje velmi málo prací na toto téma, zabývajících se organizací kompanie vzešlých přímo od habsburských či ligistických velitelů. A dochovaná díla, která pochází z tohoto prostředí, se této problematice příliš nevěnují (pozn. 2), tedy rozhodně ne v takové míře jako například autoři: Henry Hexham, Gerat Barry nebo James Turner. Právě posledně jmenovaný ve své knize Pallas Armata popsal velmi pečlivě a věcně jak úlohy jednotlivých hodností, tak jejich předpokládané kvality. Je zajímavé, že většina autorů se osobním kvalitám důstojníků věnuje a přiřazuje jim kvality jako zbožnost, odvaha, čest, loajalita, soudržnost, neohroženost a mnohé další. Pro císařské hodnosti budeme vycházet z lépe popsaného pozdějšího období (pozn. 3), a pomocí pramenů pocházejících z dob třicetileté války hledat analogie. Tímto bychom měli propojit německy pojmenované hodnosti s hodnostmi z jiných pramenů, a nalézt tak společné jmenovatele i odlišnosti mezi nimi.

Existují fundamentální rozdíly mezi chápáním role důstojníků v armádní organizaci mezi protestantskými armádami na jedné, a španělskými či habsburskými vojsky na druhé straně. Jedním z hlavních rozdílů je počet důstojníků u jednotlivých útvarů, jak taktických, tak organizačních. Zřetelně je zde možné sledovat těžiště, na kterém spočívala konzistentnost celého regimentu, jeho morálka, a v neposlední řadě i jeho výcvik. Španělské tercie a zčásti i habsburské pěchotní regimenty výcvik nově naverbovaných mužů svěřovaly především veteránům, kteří nebyli důstojníky, ale jen staršími vojáky a tvořili základní údernou sílu regimentu, který tak spoléhal na jejich bojového ducha, Espirit de corps, a v neposlední řadě na bojové zkušenosti. Na protestantské straně byl ale trend zcela opačný. Veteráni, kteří tvoří páteř pěchotního tvaru, jsou stále nepostradatelní, ale je možné je nahradit dobrým výcvikem, a zejména pak dobrým velením. Můžeme tak sledovat zvětšující se počet důstojníků, jak vyšších tak i nižších a také poddůstojníků, kteří do jisté míry suplují ony "obyčejné" veterány.

Vybavení poddůstojníků se v zásadě neodlišovalo od zbytku mužstva, kterému veleli. Řemeslné provedení výstroje i výzbroje poddůstojníků bylo kvalitnější, většinou vyrobené z dražších materiálů, nebo zdobené, což je vizuálně odlišovalo od mužstva. Důstojníci, tedy kapitáni, seržanti atd. byli nejčastěji vyzbrojeni dlouhou tyčovou zbraní - partyzánou, halapartnou či jim podobnými zbraněmi. Halapartna byla odznakem hodnosti a také nástrojem pro srovnávání řad a pro menší trestání vojáků. Důstojníci vyšších hodností mohli být vyzbrojeni zcela dle svého uvážení. Jako ochranná zbroj důstojnictvu sloužil tlustý kožený kolet, někdy i části železné ochrany, jako nákrčníky, přilby, či přední plechy kyrysu. Při výběru záleželo spíše na finančních možnostech důstojníka, protože většinu výstroje si hradil sám, a proto vyšší šarže bývají vybaveni honosněji a více.

Důstojníci na bitevním poli stojí mimo základní rozřazení vojáků, mimo řady a zástupy, a drží se ve vzdálenosti 6 až 12 stop od tvaru. Mají tak lepší přehled o celkové situaci a mohou lépe předávat rozkazy poddůstojníkům. Poddůstojníci, obvykle desátníci, jsou pak zařazeni na zvláštní místo ve tvaru, zpravidla na rozích jednotek. Pro vyšší hodnosti se preferuje čestná pozice v první řadě na pravé straně.

Obrázek kompanie z díla Williama Barriffa ukazuje ideální postavení důstojníků například při přehlídce. C - kapitán E - praporečník L - poručík S - seržant D - bubeník M - mušketýři P - pikenýři.

Armáda vždy byla společenským celkem, který si zakládal i na těch nejstarších tradicích, a některé hodnosti dodnes používané v armádách (jako např. Seržant, Lance-Corporal a mnohé další) se dají vystopovat hluboko do minulosti. U některých dnešních autorů (i polo-profesionálních) se například objevuje oddělení hodnosti Seržanta (pozn. 4) a Feldwebela, a zdůrazňuje se spíše jejich rozdílnost než společné atributy. Pokud však nahlédneme například do Krieg zu Fuss Johana Jacobi Wallhausena zjistíme, že jsou si oba pojmy rovny. Je také naopak zajímavé, podívat se do srovnání hodností NATO, kdy Feldwebel u německé armády a Sergeant britské armády sdílejí stejné zařazení OR-6, a i když se jejich pravomoci v dané armádě mohou lišit, z hlediska "většího odstupu" jsou si rovni. Stejně tak lze přistupovat i k jednotlivým mutacím hodností z historického hlediska, pokud tomu prameny nasvědčují.

Důstojníci (Officers, Commisioned officers, Oficere)

I když existuje dost případů, kdy se do vyšších důstojnických pozic dostali postupně i prostí vojáci, většina majetkově a sociálně dobře situovaných mužů, kteří se rozhodli (nebo o nich bylo rozhodnuto), že půjdou dráhou vojenského řemesla, své první zkušenosti z armády zažila právě v pozici důstojníka u kompanie. Obecně vzato byla služba na pozici důstojníka u pěchotního regimentu poměrně prestižní společenskou rolí, nedosahovala sice takové vážnosti jako u vyšších důstojníků nebo důstojníků jezdectva, přesto však kapitáni a poručíci byli důležitou (a vzhledem ke svému počtu i početnou) složkou vojenského života a kultury. V armádě vznikly mnohé vztahy, jež často přečkaly válku i armádu. Celý raný novověk je totiž dobou klientských vztahů mezi rozvětvenými a početnými šlechtickými rody i měšťany. Osvědčit se v armádě ve službě pod šlechticem ve vysoké armádní funkci mohlo zaručit uplatnění i po konci války v byrokratickém aparátu zpravujícím jeho majetky nebo přímo na jeho dvoře. Pro důstojníky kompanie bylo také podstatně jednodušší vystoupat i na vyšší důstojnické posty.

Kresba důstojníků z roku
 1635. Nahoře dva důstojníci ( pravděpodobně kapitán a poručík) a pod 
nimi praporečník se seržantem.

Po celou dobu 1. poloviny 17. století se zkušenost důstojníků a jejich vojenské vzdělání zakládá pouze na praxi. V celé Evropě prakticky (až na jedinou výjimku v podobě vojenské akademie v Siegenu v Německu) neexistoval způsob jak důstojníky učit jejich řemeslu. Pro ty, kteří si to mohli dovolit, sice existovala řada teoretických děl a úvah na téma vedení války a organizace armády, ale skutečné schopnosti ve vedení svých mužů v bitvě však museli čerpat přímo tím nejtvrdším způsobem - přímo v akci.

Kapitán (Captaine, Hauptman, Captain...)
Slovo kapitán má svůj nejstarší původ v latinském slově caput (capitis), které znamená hlava. V přeneseném významu, ve kterém se pak objevuje ve francouzštině, je to ten, kdo stojí v čele (doslova "hlava ostatních"). To ukazuje i na význam jeho vojenské hodnosti, neboť již od středověku je slovo kapitán užíváno pro toho, kdo stojí v čele (tedy je velitelem) kompanie. Ve vojenském užití se pak plně etabluje zhruba v polovině 16. století. V německy mluvících zemích se pro kapitána používá výraz Hauptman. Slovo haupt také značí v němčině hlavu, takže význam i praktické použití je stejné. Kapitán má nejvyšší organizační i taktickou pravomoc v rámci kompanie. Byl to často šlechtic nebo movitý měšťan. Pro mnohé šlechtice (nezávisle na postavení či majetkových poměrech) byla pozice kapitána zahájením kariéry ve vojsku. Dosazení kapitána mohlo mít několik podob a není vzácností, že se pozice kapitána předávala za úplatu v rámci klientských šlechtických vztahů. Kapitán má také ve většině armád jako jediný důstojník kompanie právo mít osobního sluhu respektive páže. V rámci kompanie mohou být zahrnuta i další sluhové či pážata, ti však mohou náležet všem důstojníkům dohromady.
Kapitán má stát v bojovém postavení v čele kompanie, nebo na jemu vyhrazeném místě v celé struktuře batalionu. Vzhledem k tomu, že v celém taktickém celku je vícero kapitánů (od vícero kompanií), jejich umístění závisí na jejich věku, zkušenosti a společenském postavení. Služebně nejstarší (pozn. 5) kapitán (v některých typech šikování je v této pozici plukovník) velí nejčestnější části batalionu, tedy části pikenýrů stojící v batalionu vpravo ( iz článek o nizozemské taktice).

V mnoha manuálech je doporučeno, aby kapitán používal zbroj (jmenovitě kyrys a přilbu), vzhledem k osobnímu pohodlí však mnoho kapitánů zbroj nepoužívalo. Pokud vrchní velitel celé armády nenařídil jinak, spoléhali se na kolety, i když tyto mohly být poměrně silné a v boji dobře chránit. Podobná situace pak panovala i ve výzbroji. Kapitán měl do boje nosit tyčovou zbraň, nejlépe partyzánu či obdobnou zbraň (až na halapartnu, ta je určena seržantům, viz níže) existují dokonce zmínky, že němečtí a španělští kapitáni mají nosit píku, ta je ale v boji pro jednotlivce poněkud nepraktická. Ve skutečném boji tak používali nečastěji zbraň své osobní preference a to jak pistole, kordy tak právě partyzány, někteří kapitáni (jak píše Turner) dokonce chodili do boje vybaveni jen krátkou holí.

Obraz "The meagre company" od Franse Hanse z roku 1637. Jedná se o vyobrazení důstojníků městské střelecké gardy v čele s kapitánem Reinierem Reaelem.

Poručík (lieutenant a další různé podoby toho samého slova)
Zástupce kapitána ve všech ohledech, a jeho pravá ruka. Slovo Lieutenant pochází z francouzštiny, kde vzniklo spojením slov lieu znamenající na místě a tenant,což lze přeložit jako držící, lieutenant tedy znamená držící pozici. V případě výcviku, či pochodu samotné kompanie mu patří místo v týle jednotky. Dohlíží tak na to, aby manévry byly prováděny správně a aby celá jednotka, zvláště seržanti, aplikovala kapitánovy rozkazy správně. Jeho úkolem je také zastavit a na místě trestat dezerci v boji.

Ukázka střeleckého výcviku z díla Henryho Hexhama. Je zde dobře patrné postavení seržanta a poručíka při výcviku střelby. Jejich postavení v boji se příliš neodlišuje.

Pozice poručíka byla dobrým začátkem pro vojenskou kariéru, pokud byl člověk majetkově dobře situovaný, nebo s dobrými známostmi. Rovněž v pozici poručíka začínali šlechtici svoji vojenskou dráhu a to hlavně v případě, že jejich kapitán byl společensky výše postavený. Často také dochází k tomu, že zatímco kapitán v nově postavené kompanii má už vojenské zkušenosti, poručík je nováček ve vojenském řemesle. Tato situace je také v teoretických spisech doporučována.
Ve španělských terciích byl pro poručíka používán termín alférez. Tato hodnost však má většinou společný základ s poručíkem co se týče taktických i organizačních pravomocí, i když historický vývoj této hodnosti ve španělské armádě je odlišný.

Praporečník (Ensigne, Fendrich, Port ensign, případně zkomolený anglický termín Ancient)
Ve španělských terciích byla tato hodnost nazývaná abanderado a stála až pod seržantem. V anglických pramenech se pro praporečníka můžeme setkat s pojmenováním Ancient. To je však pouze zkomolení slova ensigne, pocházejícího z francouzštiny, a nemá nic společného s výrazem starší či starý (pozn. 6), neboť naopak funkce praporečníka patřila nejmladšímu důstojníkovi z regimentu. Jeho hlavní povinností je nosit prapor kompanie, starat se o něj a ochraňovat ho doslova vlastním tělem. Je mu však dovoleno prapor například při pochodu předat jím vybranému zástupci, což mohl být prostý voják případně Fuhrer (viz níže). Zajímavé je, že pokud si vybral za zástupce prostého vojáka, byl to nejčastěji pikenýr a jeho píku střídavě nosili ostatní pikenýři. Pokud kompanie (případně spojena s dalšími do celého regimentu) stála seřazena do formace, ale mimo boj, měl praporečník stát několik stop před formací uprostřed pikenýrského tělesa, a tím dávat na vědomí vyšším důstojníkům a velitelům připravenost jednotlivých kompanií k boji, jejich odhodlání atd. Při pochodu měli praporečníci vyhrazeno místo uprostřed, mezi řadami pochodujících pikenýrů, které od sebe tak měli o něco větší rozestup. V boji pak praporečníci stáli uprostřed pikenýrského tělesa, neměli však narušovat rozestupy okolo stojících vojáků.
Kromě starosti o prapor byl praporečník také třetí nejvyšší důstojník v kompanii a plnil roli zástupce poručíka, pokud tento zastupoval kapitána. Vzhledem ke svému umístění však nebyl zahrnut v řetězci velení, pokud tedy nedošlo ke zvláštním okolnostem.
Vybavení praporečníků bylo různé, nepatřila k nim ale tyčová zbraň, která by byla na obtíž, ale spíše osobní zbraně jako pistole anebo meč. Jako ochranu používal například kolet, o zbroji či dokonce jen přilbě není žádná zmínka, ale na mnoha obrazech je praporečník zpodobněn s kovovým nákrčníkem.

Poddůstojníci (Non-commisioned officers, Unter-Officiere)

Skutečným tmelem, který držel celou armádu po hromadě, byli poddůstojníci. Bez těchto důležitých koleček by se nikdy takový stroj, jako armáda, správně nerozběhl. Poddůstojníci sice svými pravomocemi nestojí příliš vysoko, a nemají podíl na taktickém rozhodování, ale právě na nich je uvedení všech rozkazů ve skutečnost, na jejich bedrech leží tíha manévrů s celým útvarem. Udržují také pořádek a disciplínu mezi prostými vojáky a mají důležitou roli ve výcviku nováčků.

Obrázek kompanie z Troupitzenova spisu Kriegs Kunst nach Königlicher Schwedischer<br />Manier eine Compagny zu richten in Regiment z roku 1638 s dobře rozeznatelnými pozicemi důstojníků. <br />

Poddůstojníkem se mohl stát i prostý voják povýšením za svoje bojové zásluhy či zkušenosti a mnohdy to byla nejvyšší meta, kterou v armádě dosáhnul. Poddůstojníci se sami také mohli vyšvihnout do pozice vyšších důstojníků, a po opuštění armády pokračovat prací pro svého bývalého důstojníka, který si cenil jejich zkušeností a schopností. Jejich žold a přístup ke kořisti jim často zaopatřil dobré živobytí i po odchodu do civilního života. Je důležitým faktem, že mnoho zkušených poddůstojníků žoldnéřských vojsk po konci třicetileté války tvořilo základní struktury nově vznikajících plně profesionálních armád.

Seržant (Sargeant, Sergant, Feldwebel)
Pokud bychom chtěli jmenovat jednu hodnost, která tvoří páteř celé bojové sestavy, je to právě seržant. Na něm stojí hlavní odpovědnost v boji, to on přímo velí vojákům postaveným do řad a zástupů, a je to právě seržant, který svými rozkazy řídí salvy na nepřítele. Je to také nejnižší hodnost, která ještě stojí mimo základní tvar jednotky. Slovo seržant pochází z anglického a francouzského prostředí, kam se dostalo z latinského servient, tedy sloužit. Jako název pro ryze vojenskou poddůstojnickou hodnost bylo používáno zhruba od poloviny 16. století. V německy mluvících zemích se používá slovo feldwebel. Vývoj této hodnosti je možné sledovat až do středověku. Na sklonku 16. století a v první polovině 17. století se však tyto dva pojmy významově shodují.
Výstroj seržantů obsahuje celou škálu osobní ochrany. A tak můžeme najít na dobových vyobrazeních seržanty zcela bez ochrany jen v oděvu, pouze s koletem, nebo s koletem doplněným přilbou a nákrčníkem, je také možné najít seržanty oděné do kyrysu či pouze předního plechu. Jako výzbroj a současně jako odznak jeho hodnosti používali seržanti halapartnu, jiná tyčová zbraň je u nich naprostou výjimkou. Halapartnu ještě doplňovali osobními zbraněmi.

Seržant velící císařským mušketýrům. Dílo neznámého malíře z 1. poloviny 17. století. <br />

Seržantovou povinností je předávat rozkazy od kapitána všem ostatním poddůstojníkům a nebojovým hodnostem, dohlédnout na jejich správně plnění, a koordinovat jejich činnost. Také od Majora obdrží heslo určené hlídkám a to pak předá jak desátníkům starající se o hlídky samotné, tak poručíkovi a praporečníkovi, aby s ním byli srozuměni. Koordinuje výcvik a dohlíží na kázeň v kompanii. V boji je hodnost seržanta důležitá hlavně u mušketýrských těles, naopak u pikenýrů nemá tak široké využití. U mušketýrů seržanti koordinovali střelbu, označovali linii ze které budou mušketýři střílet, a veleli hlavní příkazy ke střelbě. Následně pak kontrolovali, aby byl dodržován používaný systém střelby a na něm závislé procházení řadami apod. U pikenýrských těles nebyla taková koordinace nutná, proto se zde seržant (pokud byl u pikenýrů vůbec přidělen) soustředí spíš na to, aby jednotka držela pohromadě, a byla připravena zastat svojí část práce. S tím souvisí také to, že k mušketýrům byl přidělován větší počet seržantů, než k pikenýrům.

Fuhrer, Fürer
Hodnost, která nebyla přímo obvyklá, a v některých spisech ji nenajdeme vůbec. Přesto se však v některých armádách např. švédské a habsburské (minimálně za Ferdinanda III.) objevuje. Její "problémovost" spočívá především v ekonomické rovině. I když byl v kompanii jen jeden, v celé armádě jich bylo mnoho a požívali stejného (nebo o něco málo menšího) platu jako seržant, s nímž však nesdíleli stejnou pravomoc a použití v boji. Fuhrer měl plnit roli zástupce praporečníka, měl tedy nést v určitých případech prapor. Jinak stojí Fuhrer v týle jednotky vybavený halapartnou, a v boji plní roli seržanta, který má menší velitelské pravomoci, a hlavně se stará se o správný pořádek v jednotce. Tuto úlohu, tedy dohlížet na správný, armády hodný pořádek, vykonává také v táboře a kvartýrech.

Desátník (Corporal, ve španělské armádě nazýván Cabo)
Hodnost společná všem armádám účastnících se konfliktů v 1. polovině 17. století. Právě na desátnících stála celá tíha stability bojové formace. Měli ke svým mužům totiž nejblíže ze všech poddůstojníků, neboť stáli zařazeni přímo v bojové formaci, a svoji výzbrojí se nelišili od prostých mušketýrů a pikenýrů. Desátník má nejpřímější styk s mužstvem. Proto do jeho pravomocí spadá i starost o bojeschopnost svého mužstva a proto musí mít přehled o nemocných, zraněných, případně koordinuje vydávání nové výstroje a výzbroje. Do přímých povinností desátníka spadá posílání mužů na hlídky a jejich střídání, sám se pak těchto hlídek účastní (je možné se setkat s hodností Captain of Guard, která má co do hodnosti stejnou pozici jako desátník, je pravděpodobné, že namísto pevné hodnosti je toto slovo používáno jako označení funkce přidělené některému ze zkušených desátníku v regimentu). Desátník je také zodpovědný za výcvik mužů, kteří pod něj spadají. Mnoho manuálů přímo požaduje od desátníků, aby to byli velmi schopní a zkušení vojáci, aby mohli co nejefektivněji trénovat nováčky. V boji však desátníkova role není příliš odlišná od ostatních mužů, neboť desátník nemá pozici, aby si mohl zachovat přehled, a případně účinně předávat rozkazy od seržanta, na kterém stojí hlavní tíha velení v boji. Původ slova Corporal, které je pro tuto hodnost nejpoužívanější, je z italštiny, kde fráze capo corporale označovala "hlavu skupiny vojáků" respektive slovo capo značí hlavu a corporale je přídavné jméno označující tělesný. S další etymologickou podobou se můžeme setkat ve slově corporalshaft, korporalskap apod. Tyto názvy označují menší skupiny v rámci kompanie, které vede právě Corporal.


Poznámkový aparát:

(pozn. 1)

O dalších věcech týkajících se kompanií viz články o nizozemské taktice nebo o terciích.

(pozn. 2)
Například Monteccucoli se ve svém díle Sulle Battaglie o důstojnických hodnostech nerozepisuje, a pouze letmo zmiňuje jejich úlohu v bitevním rozestavení.

(pozn. 3)
Tímto materiálem je zejména výstižný dvojdílný článek Lubomíra Uhlíře Hodnosti rakouské armády za koaličních válek.

(pozn. 4)
Jak je již v mých textech zvykem, budu pro jednotlivé hodnosti používat českého překladu, pokud to bude možné a nezmění se význam dané hodnosti. A pokud použití takového ekvivalentu nebude možné, použiji počeštěnou verzi původního slova. Typickým příkladem je hodnost Sargeant respektive Feldwebel, které v českém textu nahrazuji počeštěným seržantem, neboť význam je zachován namísto použití slov jako šikovatel, rotný atd. které by mohli působit posunutí významu vzhledem k použití v současnosti.

(pozn. 5)
Jedním z často zmiňovaných důstojnických atributů je tzv. Seniority, neboli délka služby. Doba strávená ve službě byla mnohdy jediným ukazatelem postavení důstojníka. Pokud se tedy mluví v pramenech o nejstarším důstojníkovi, není zde myšleno fyzicky nejstarší, ale služebně nejstarší.

(pozn. 6)
Tato zkomolenina má zajímavý původ, s největší pravděpodobností se rozšířila v polovině 16. století na módní vlně obklopující Shakespearovy hry a oslovující celou anglickou společnost. Ve hře Jindřich V. existuje postava Aunchient Pistoll, která za rozšířením zkomoleniny Ancient jako vojenské hodnosti pravděpodobně stála.

print Formát pro tisk

Komentáře


, Dotazy odpovědět

Drobné opravy textu:
1. "spravujícím", ne zpravujícím"

2. "Pokud vrchní velitel celé armády nenařídil jinak, spoléhali se na kolety, i když tyto mohly být poměrně silné a v boji dobře chránit." - 8

Dotazy
1. Z jakého zdroje jsi vyčetl "menší trestání vojáků" ?
2. Skutečně autoři uvedených děl mluví o "koletech" jako o kožených zbrojích?

odpověděl(a)

Čtenáři pochopí, že chybička se sem tam vloudí a proklouzne přes několik kol korektury. K tomu víc netřeba dodávat.
K otázkám:

ad 1) Konkrétně o tom hovoří například Turner, dovolím si citovat přímo anglicky:\"...they must punctually obey the Serjeant commands, or bear the weight of that Halberd over their Heads, which they scorn`d to carry on their shoulders; for a Serjeant hath power to beat both with his halbert and his Sword.\" ( Turner, strana 220) K tomu bych jen doplnil, že obě zbraně lze použít bez ranivého efektu, což jsem si dovolil označit jako menší trestání.

ad 2) O koletech příliš doboví autoři nepíšou. Pro ně to byla samozřejmost. Použil bych přirovnání k současnosti. V podobném textu by nebylo použito označení např. neprůstřelná vesta s vloženými keramickými pláty z několika vrstev kevlaru. Spíše by bylo použito přímo typové označení dané balistické ochrany nebo jen sousloví \"neprůstřelná vesta\". Celá informace a popis materiálů by byl použit v jiném typu textu, který však v 17. století vlastně neexistuje. Proto je tato informace získána spíše z literatury, i když buff-coat je právě například v Turnerovi zmíněn jako nejmenší stupeň ochrany, krom obyčejného oblečení. Ale je to spíš výjimečná zmínka, než pravidelně uváděná informace. V dobových dílech není informacím co přesně důstojníci nosili na svoji ochranu, věnováno moc prostoru a když, tak jsou to pouze velmi povrchní obecné zmínky nebo spíše doporučení, jako například, že jejich zbroj musí být \"pistol-proof\" a pod.